aneb o Putování z Brna na Velehrad a setkání ActIv8 se signály.cz 

Člověk by řekl, že když se potřetí účastní Pěšího putování mládeže brněnské diecéze (před tím 2003 ze Žďáru do Bystrého a 2006 z Brna do Boskovic), že už ho nic nemůže překvapit. Prostě se pošlape, cestou pár her, mše a katecheze a bude to prima a fajn a najdu zas pár nových přátel. Tak nějak jsem si představoval i letošní Putování. Ale jak jsem se zmýlil!

První překvapení nás čekalo hned na začátku, kdy se mše sv. protáhla natolik, že jsme ani s vynecháním všech informací a úvodní scénky nestíhali vlak. Já teda sice zrovna patřil do té skupinky, co vlak do Šlapanic stihla, i když to bylo hodně na knop, ale ta skutečnost, že začátek Putování proběhl zcela jinak, než jsme plánovali, mi nedopřávala klidu spokojeného moderátora. Bylo to, jako by mnou Bůh zatřásl, aby mně probudil z toho mého snu, z té mé iluze, že všechno pošlape podle našich představ a předchystaného programu. Myslím, že tímhle krkolomným začátkem nám chtěl Bůh říci, že tohle Putování je v jeho režii. A že Bůh je ten nejlepší praporkář, jsme se přesvědčili záhy, když nám ve Šlapanicích, světě div se, nikdo nechyběl. A tak mohl začít první úsek pěší pouti na Velehrad, protentokrát do Slavkova. A znovu a znovu jsme zažívali, že Bůh si to moudře řídí. Místo odděleného programu, jsme velkou část dne strávili modrá a zelená skupinka pohromadě a já pak s vděčností mohl večer konstatovat, že za tento první den se z nás stal výborný kolektiv, tým, přátelé, bylo nám spolu dobře. Zažíval jsem první večer pocit, který se mi při předchozích putováních dostavoval až tak třetí den cesty. Doteď mi to připadne jako něco neuvěřitelného, jako velký Boží dar.

Nemá asi moc smysl, abych se tu podrobně rozepisoval o dalších dnech, rád bych jen vypíchl pár okamžiků, které mi utkvěly ve vzpomínkách a některé z nich mě opravdu silně oslovily. Ještě v pondělí to byl náš první večerníček. Možná bych měl být rozmrzelý, že se nám pro samý smích příliš nepovedl, ale já byl v tu chvíli prostě vděčný za tu radost a veselí, které za oponou mě i Amálku zcela pohltily. Nadchla mě také výborná chuť guláše nebo ochota farníků k ubytování a pohoštění nás mladých. 

Další věcí, která mě příjemně překvapila byla přítomnost našich novokněží a jejich soukromého udílení novokněžských požehnání. Třeba u té pumpy to bylo takové krásné osvěžení na těle i na duchu. A samozřejmě i jiné chvíle s našimi kněžími stály za to, třeba jen ta neúnavnost otce generálního.

Moc se mi také líbilo, jak naši hoši vysbírali průvodci na Buchlově pantofle, to bylo tak krásné gesto, takové poděkování za mimořádně výborný výkon našeho průvodce, že jsem si znovu musel klást otázku, čím to je, že je na světě tolik krásy?

Kdybych měl ale vypíchnout ten nejkrásnější okamžik našeho Putování, asi by zvítězilo společné zpívání hymny Sílu dám v buchlovické tělocvičně před odchodem na trasu. Mně takové chvíle prostě dojímají. A vůbec.

To, co však učinilo naše Putování něčím tak mimořádným a neopakovatelným, je skutečnost, že na konci cesty nás nečekalo jen loučení, ale další tři dny společné radosti na setkání ActIv8. Potkávat na Velehradě spolupoutníky z Putování bylo pro mně takovým čímsi, pro co neznám žádné správné slovo, ale bylo to prostě něco, co mě vždy velmi potěšilo. 

Možná bych měl líp osvětlit, proč má můj příspěvek o Putování a Activ8u takový název. Je to pochopitelně z naší neoficiální lotrandovské hymny putování (a ještě jednou patří dík Dobré vůli za dokonalé ztvárnění začátku této pohádky), ale pro mě tahle slova měla i svůj pravdivý obsah. Příchodem na Velehrad pro mě měla začít práce v Týmu signály.cz a když jsem si zrovna po cestě s nikým nepovídal, tak jsem si tak uvažoval, jaké to asi bude. A právě ta otázka Za prací? a odpověď Ale neboj! to vystihují nejlépe. Zatímco před Putováním jsem byl plný nejistoty, jaké bude to naše setkání a spolupráce ve stanu signály.cz, když se známe dosud většinou jen přes internet; jak budu zvládat s radostí a láskou vítat ve stanu každého příchozího... S každým kilometrem našeho Putování na Velehrad však ve mně vítězila ta odpověď Ale neboj, Bůh se postará. A postaral. Po příchodu na Velehrad, jsem se s radostí rozeběhl ke stanu signály.cz, jako bych se vracel domů, a najednou věděl, že to vůbec nebylo putování za prací, ale putování za další radostí. Čtvrtek byl pravda do značné míry komplikovaný den (první porada, nestihnutá mše v 18:00 nahrazená vystoupením s Amálkou na pódiu, opožděná stavba stanu za začínajícího deště, stihnutá ale stísněná mše ve 20:00) a společně s únavou na mě doléhala trochu rozmrzelost. Nicméně:

Čtvrteční večer i celý víkend ve stanu signály.cz byl pro mě natolik něčím obohacujícím, že všechnu únavu a obavy vítězoslavně porážela radost a vděčnost. Myslím, že všichni z Týmu se mnou budete souhlasit, že se to prostě podařilo, jak nikdo ani nedoufal: nádherný skvěle vybavený stan, neutuchávající masivní propagace, krásná trička a kloboučky, nekončící příval zájemců o registraci a autorizaci, zvládnuté odbavení všech příchozích i v době největšího návalu. ActIv8 pro mě ale samozřejmě nebyly jen signály.cz, ale i program. Plně mi vyhovovalo, že jsem se mohl účastnit mší svatých a večerních modlitebních programů. A s vědomím toho, že moc jiného z programu nezažiju, jsem tyhle mše a modlitby a zpívání prožíval naplno, nabíral plnými doušky. Ať už jsem tam byl společně s Týmáky signály.cz nebo s krajany z brněnské diecéze, vždy jsem cítil sounáležitost do našeho společenství a do společenství všech účastníků a celé církve a to je další z věcí, které mě naplňovaly velkou vděčností a někdy zase až i dojetím. Nezapomenutelné bylo naše zdravení kněží a otce biskupa Vojtěcha vlajkou naší diecéze v závěrečném liturgickém průvodu první mše. Moc jsem si také znovu oblíbil píseň Prišli sme ťa vzývať, krásná byla i vigilie. Radost mi dělaly také všichni přátelé, co nosili do stanu signály.cz různé občerstvení. Bylo toho prostě hrozně moc, za co jsem vděčný, a co bych tady měl napsat. 

Zkrátka tenhle týden byl pro mne časem, kdy jsem neustále nevycházel z údivu nad Boží velkorysostí, nad krásou dobra mnohých přátel, nad všeobjímající radostí a nad tím, jak vše dobře dopadlo. A proto mi nezbývá než zakončit Lotrandovým:

Morces hadry, to sou událostě. 

 

Odkazy k Putování: 

Reportáž v blogu Vaška

Profil akce a fotografie z Putování

Prostor pro hodnocení Putování