duben 2008
V minulém příspěvku jsem vám trochu poodhalil, jak naše brigáda vznikla, a nyní bych se rád ohlédl za jejím samotným průběhem, zhodnotil co nám brigáda dala a tak všelijak a předem se omlouvám, že to není zrovna krátké.
Ještě před vypuknutím brigády jsem navštívil faru ve středu 16. dubna 2008 spolu s pracovníky údržby Bigy, kteří byli té ochoty, že nám do Opatova přivezli zapůjčené školní nářadí (kolečka, lopaty, žebřík), všechny dary z materiální sbírky včetně nové pohovky do předsíně, ale nejen to. Do Opatova jeli totiž také pracovat, a sice udělat omítku na místě širokých futer mezi kuchyní a jídelnou a mezi kuchyní a pokojem za kuchyní. Kromě toho, že jsem jim byl k ruce, připravil jsem si také některé věci na brigádu, provedl výměnu pohovky v předsíni, namontoval kliku v okně v pokoji za kuchyní a uvařil příliš velké množství polévky:-) V tuto středu také padlo rozhodnutí odložit realizaci přezdění venkovního vstupního schodiště na jindy, z důvodů časové a technické náročnosti. Docela utahaní jsme se v pozdním odpoledni vraceli zpátky do Brna.
Čtvrtek byl den ve znamení příprav a balení a nakládání dalších věcí do auta, kterým brigádu po dobu víkendu zajišťoval můj brácha. A hned už tu byl pátek, kdy jsem ještě honem nakoupil pár chybějících věcí, doutřídil a dotiskl různé dokumenty a seznamy, které mi na brigádě potom značně pomáhaly, Vašek mi dobalil baťoh a nastartoval auto, aby naložil potraviny, a já se vydal na nádraží na skutečné zahájení brigády. Oproti mým zvyklostem jsem dorazil s dobrou časovou rezervou, přesto mě už vítali první brigádníci. A brzy přicházeli další a další. A když se čas nachýlil začali jsme nastupovat do vlaku, to už se řítil i jeden opozdilec, zatímco druhý byl ještě kdesi na cestě, nicméně i on stihl nastoupit do vlaku, i když už výpravčí zapískala. A mě mohl naplnit ten krásný pocit ulehčení, že jsme všichni. A zároveň ten pocit očekávání "A je to! Brigáda začíná."
Cesta nám uběhla s výrobou jmenovek velice rychle, takže než jsme stačili řádně pohovořit se všemi spolupracanty, už se před námi tyčila budova naší milované fary. A chviličku na to jsme si už v montérkách rozdělovali první práce, abychom využili i pátečního dne, protže za noci se pracuje docela blbě. A byly to práce ty nejšpinavější (bourání kamen v dílně a prádelního kotle v kotelně, úklid na půdě, vymetání komínů a douklizení fary po středečních pracech), jednak aby hned od začátku každý na nás poznal, že jsme tu za prací, a také pro to, aby na ně mohly další dny navázat práce vyžadující čisté prostředí. Po večeři z domácích buchet nás čekal seznamovací program, ve kterém se zapsal do historie náš originálně přišitý knoflík, nebo nevyzpytatelné dráhy autíčka Klářina brášky. Také jsme se věnovali učení naší hymny a rozdávání našich úžasných triček. Den jsme zakončili modlitbou a většina z nás brzy vyhledala své spacáky, aby povzbuzena příhodami Pata a Mata nabrala sil do dalšího dne.
Sobota byla hlavním dnem celého pobytu. Ráno jsme v pyžamech, aby se nám při práci nestal žádný úraz, provedli rozcvičku, ještě dříve jsme však v tomtéž úboru přivítali přivezení vlečky a předsedu sdružení Společnost přáte Bigy, dr. Plucara, se synem Vojtou. Po ranním zamyšlení a sepsání motivační nástěnky jsme se jali zaplnit naše žaludky netrpělivě očekávající první denní dávku. Otce spirituála a Miloše jsme už uvítali v oblečení pracovním. A hned do práce. Čekalo nás pokračování prací na půdě, zbourání zdi po dřevníku, nakládání vlečky, mytí oken, zašití pohovky a také vztyčení kříže, u kterého jsme se v poledne sešli na jeho slavné požehnání a polední modlitbu. Mezi důležité činnosti dopolední patřila také výměna sporáku v kuchyni provedená bratrem paní správcové a odvoz všeho harampádí na několik dávek Vaškem a Michalem. Po dokonalém gulášku a polední siestě nás čekal zvláštní blok zážitkové pedagogiky, zvaný pro změnu práce. Pokračovalo mytí oken a hlavně začalo natírání, ze kterého se pro mnohé stala činnost nejoblíbenější neřkuli nejobílenější. Velká pozornost byla věnována také různým elektrikářským pracem (nejen výměně lustrů) a drobné zedničině. Po pracech nás čekala mše sv. a po ní večeře, po které nás čekala farně-poznávací a zároveň vzájemně-poznávací soutěž a geniální debatohra, jejíž dozvuky nás provázely i celý další den.
Neděli jsme začali opět rozcvičkou, tentokrát však na náměstí:-) Po zamyšlení jsme zblajzli snídani a už nás čekala mše sv. ve zdejších chrámě sv. Bartoloměje, kde jsme zapěli i my několik písní, včetně naší hymny Pomáháme srdcem. A ještě před obědem jsme stihli další blok prací, bylo to kromě natírání hodně prací venku - zahradnických a terénních úprav, pálení dřeva či přestavba schodiště k ohništi. Po obědě jsme sešli v sále, kde jsme rozhodli o novém pojmenování některých místností. Kromě mrniště a rytířského sálu se tak nově budeme učit používat názvy chlívek (pokoj za kuchyní), kurník (pokoj za předsíní) a holubník (kancelář). A dále byl prostor na loučení a děkování, jelikož na první skupinu již čekal autobus na cestu domů. Ještě před odjezdem jsme stihli společné foto a pak už se farou začlo rozléhat neobvyklé ticho. Na smutek se nejlépe zapomíná při práci, takže jsme pokračovali v natírání a lakování, montovali oka na šňůry na ručníky a pokračovali ve venkovnách pracech. Večer jsme si ze žalu nad odjezdem první skupiny dali pro jistotu dvě večeře. První v jídelně a druhou u táboráku, kde jsme si také řádně zapěli, ale také využili čas ke zhodnocení celé brigády. A po modlitbě u kříže jsme pelášili dohánět spánkový deficit.
V pondělí nás kromě posledního lakování a posledních venkovních prací čekalo rozmontovávání postelí v kurníku a třídění matrací, sádrování, úprava místnůstky pod schodištěm i sklepa a hlavně úklid celé fary. Záhadným způsobem jsme to zvládli vcelku rychle, že někteří si našli i chvilku na válení se na matračkách. Společnost nám dělali údržbáři ze školy, kteří se vrátili, aby pokračovali ve druhé fázi své zedničiny, započaté ve středu. Po obědě a po spravedlivě rozděleném polárkovém dortu se vše dokončovalo a druhá skupina se s farou také rozloučila. V kuchyni ještě finišovaly zednické práce a já uklízel a uklízel všechno nářadí a vybavení a svoje věci, čistící prostředky, zbylé povalující se věci a nádobí, a to už měli kolegové naložené auto, do kterého se vydaly asi 2/3 starých matraček na odvoz, a čekalo se už jen na mě, až do něj usednu.
"A je to! Už je to za námi." S tímto ulehčujícím pocitem jsem nasedal v pondělní podvečer spolu s Karlem a Jindrou do Jumpera a vydával se na cestu z Opatova do Brna. To jsem ještě netušil, že během této cesty čtyřikrát usnu, ani to, že si brzy uvědomím, že vlastně "nic není", že to ještě není za námi, aneb, jak jsem již psal v reportáži o Diecézku, že teď to nekončí, ale teprve začíná.
Cestou mě naplňoval nejen pocit vděčnosti, že vše tak dobře vyšlo, ale i takový jakýsi úžas, který v člověku zůstane, když je svědkem velké události, velké Boží milosti, Božího velkorysého daru. Od většího hloubání nad svými pocity mě odváděla únava, která mě znovu a znovu uvrhala navzdory vtipným průpovídkám mých spolucestujících do tvrdého spánku, takže pocity z brigády se ve mně utřiďovaly ještě následující dny. Najednou mi bylo jasné, že by bylo strašně marnivé nechat brigádu jen tak doznít ve vzpomínkách. Ne, to ne. Uskutečnilo se veliké dílo, a jeho velikost je bezpochyby odrazem velikosti Boží velkorysosti, a bylo by pošetilé neumožnit, aby i nadále neneslo své plody. Ať nás tedy vyburcovává k další činnosti pro faru, pro nás brigádníky navzájem, pro nás kolektivy, které na faru jezdíme, i pro všechny studenty a celou školu, Krpole nikterak nevyjímaje. Ať neuhasne nadšení, které jsme si z brigády odvezli. Využívejme vylepšenou faru, ale také hlavně využívejme vylepšené či zcela nové naše vzájemné vztahy. Ať se náš Logomotiv Pomáháme srdcem stane životním mottem každého z nás, protože jen láskou můžeme naše vzájemné vztahy dále rozvíjet. Ať je obětavost, která nás na brigádě sjednocovala, i nadále naším jednotícím prvkem a poznávacím znamením. A na závěr, abychom se jen neutápěli v patosu vznešených proklamací, pokračujme v naší modlitbě, aby se naše odhodlání naplňovala:
Všemohoucí Bože,
ty jsi dal svatému Josefu sílu a zručnost,
aby prací zabezpečil svou rodinu,
a svaté Martě píli a obětavost,
aby sloužila tobě a bližním.
Prosíme tě, žehnej také naší práci,
aby se dle tvé vůle dařila,
a aby i nás přiváděla blíže k tobě.
Amen.
A je to!
"A je to! Už je to za námi." S tímto ulehčujícím pocitem jsem nasedal v pondělní podvečer spolu s Karlem a Jindrou do Jumpera a vydával se na cestu z Opatova do Brna. To jsem ještě netušil, že během této cesty čtyřikrát usnu, ani to, že si brzy uvědomím, že vlastně "nic není", že to ještě není za námi, aneb, jak jsem již psal v reportáži o Diecézku, že teď to nekončí, ale teprve začíná. Ale pěkně od začátku.
Na počátku bylo slovo, slovo dalo slovo a bylo z toho setkání, setkání dalo setkání a byla z toho brigáda. Tak nějak to celé vzniklo. Nejdříve bych však rád zavzpomínal na časy minulé.
To jsem ještě ani nechodil na Bigy (do primy jsem nastoupil v roce 1996), když obnovené Biskupské gymnázium začalo využívat faru v Opatově, psal se rok, tuším, 1993. V přízemí se budovaly nad propadlým sklepením nové koupelny a tak bylo odstartováno nejen využívání fary studenty z Bigy, ale i občasné větší či menší pomáhání faře prací. Za léta jejího užívání se zde odvedlo spoustu práce, fara byla vybavena nábytkem, opraveny podlahy, zbudován Rytířský sál, zrekonstruována kotelna a mohli bychom dlouho pokračovat. Pro nás je však zajímavější rok 2003, na který si už mnozí pamatujeme. Tehdy se na faře uskutečnily v květnu a září větší dobrovolnické brigády, kterých se účastnili rodiny z královopolské farnosti a také několik studentů Bigy. Osobně si myslím, že to byly právě tyto okolnosti, které nejen ve mně probudily větší zájem o budovu fary. V následujících letech se stalo téměř samozřejmostí, že se na většině týdenních nebo i víkendových akcích pokusíme udělat kromě běžného úklidu i něco navíc pro faru. Tato tendence vyvrcholila zorganizováním první společné akce pro vedoucí z letních a jarních "Milošových" táborů a seznamováků prim a škol v přírodě. V tomto našem kolektivu, pro který se brzy vžilo označení Bobánci, jsme se poprvé sešli 21. září 2006 a krátce na to, o podzimních prázdninách, jsme se vydali sami bez dětí, na historicky první vedoucák. A jeho součástí byla samozřejmě i práce, protože práce je nejefektivnější zážitková pedagogika a supr zábava, jak už věděli i Pejsek a Kočička. Další víkend následoval v dubnu 2007, který byl zejména pracovní, a pak svatováclavský v září 2007 s Broučky.
No a na Broučcích vznikla myšlenka na realizaci myšlenky, o které se zatím jen dlouho mluvilo a snilo, na organizaci velké brigády. Na Broučkovské afterpárty 12. října 2007 jsme se dohodli, že brigáda a jarní vedoucákec budou dvě samostatné akce, a že brigáda nebude jen bobánkovská, ale všelidová, že na ni budou pozváni i studenti Bigy, a to nejen Bigystranti a schola, absolventi, Krpoláci, rodiče a i další členové Společnosti přátel Bigy. Jedním z impulsů pro organizaci brigády bylo vlastně smetí. O podzimním vedoucákecu jsme s Broučkama totiž shromáždili všelisjakou suť a smetí z celého areálu fary na jednu velkou hromadu a vyvstala potřeba ji naložit na vlečku a nechat odvézt, přičemž bylo zřejmé, že levnější bude nakládka vlastními silami.
Na schůzi výboru Společnosti přátel Bigy bylo dohodnuto, že nakládka se uskuteční na jaře, tím byl získán čas na řádnou přípravu celé akce, i na materiální sbírku, jejíž nápad vznikl jaksi mimoděk také na jedné z podzimních schůzí výboru, po té, co jsem členům předložil přes prázdniny vypracovaný seznam potřebných investic na faře, čítající dlouhý seznam od maličkostí, až po milionové záležitosti. Protože peněz je vždycky málo, dali jsme dohromady seznam věcí, o které jsme se rozhodli poprosit v materiální sbírce oslovením členů sdružení, dalších rodičů i samotných studentů. Kromě velké spousty darů, ať už to bylo nádobí, či tolik potřebné lustry nebo jiná výbava, začalo snad také díky vyhlášené sbírce proudit větší množství finančních darů. Sbírka tedy proběhla především v prosinci a na začátku roku 2008, nicméně ještě dnes se ozývají dárci, kteří nabízejí něco do farní výbavy. Sbírka byla také příležitostí pro první projev skupiny Bobánků na Bigy, neboť Bobánci vyrobili pro dárce krásné děkovné kartičky.
Samotná příprava brigády začala v lednu přípravou předběžného záměru, nejprve ve dvojici s Martinem Večeřou a od 30. ledna již s celým kolektivem Bobánků. Od počátku bylo zřejmé, že budou potřeba lidi, kteří by se ujali propagace, vedení nepracovního programu, stravování, dopravy atd. Postupně se však v průběhu přípravy začaly objevovat nové a nové nápady, ať už z dílny Vojta-Martin nebo přímo od Bobánků, a tak vznikl Logomotiv, trička, hymna, rozcvičky, příběhy Pata a Mata, patroni brigády, modlitba (nejen) za zdar brigády, žehnání kříže a další aktivity, které učinily brigádu velkou událostí. Nebýt těchto iniciativ, byla by naše brigáda A je to! jen obyčejným pracovním víkendem. Proto patří všem, kdo se na těchto mimořádnostech podíleli velký dík. Je samozřejmé, že příprava celé brigády nám dávala mnoho radosti, ale také mnoho starostí, nicméně, jak jsme se přesvědčili, Bůh je velkorysý dárce a se vším nám proto pomohl.
27. února byla u příležitosti valné hromady obč. sdružení Společnost přátel Bigy odstartována propagační kampaň s plakáty a letáčky. Na tuto dobu rád vzpomínám, protože účastníci brigády se začali hlásit velmi rychle a zakrátko naplnili limit 45 osob. 16. března se konalo po Diecézku nebo po Pesachu další setkání Bobánků, na kterém se doladily propozice a začalo závazné přihlašování a 4. dubna 2008 se mohlo uskutečnit informační setkání s účastníky brigády. Nakonec se nás brigády zúčastnilo celkem 35 osob (včetně dospělých) a nutno říct, že to bylo akorát. Další zájemci, kteří se z rozličných důvodů nemohli navzdory své touze brigády zúčastnit, nás podporovali modlitbou.
A o tom jak proběhla samotná brigáda a co v nás zanechala si přečti v následujícím příspěvku, který se tu také brzy objeví.
Pár odkazů závěrem:
Společenství nejen brigádníků na signály.cz (včetně fotek z brigády)
Ahoj,
rád bych se v tomto příspěvku vrátil k Fóru mládeže, kterého jsem měl tu čest se (nejen) účastnit 11. - 13. dubna 2008 v Brně na Petrinu.
Co to tedy Fórum mládeže vlastně je?
Fórum mládeže je každoroční akce pořádaná Diecézním centrem mládeže o víkendu v jarním období. Zpravidla se jej účastní i otec biskup Mons. ThLic. Vojtěch Cikrle, letos jej však kvůli jeho nemoci plně zastoupil generální vikář Mons. Jiří Mikulášek. Jedná se o setkání mladých zástupců jednotlivých farností diecéze, které na Fórum mládeže vysílají jejich faráři, a zároveň je setkání určeno i pro frekventanty a absolventy kurzu animátorů na Diecézním centru života mládeže Mamre v Osové Bítýšce. Je to tedy především příležitost ke vzájemnému předávání zkušeností, námětů na činnost a vůbec všelisjakému obohacení po všech stránkách. Na Fóru si každý účastník také každý rok najde nové přátele, zejména z činnosti ve skupinkách. Několikrát za víkend se totiž sejdou skupinky, ve kterých účastníci diskutují a vypracovávají odpovědi na otázky k určitému tématu. Letošním tématem bylo Svědectví křesťana v dnešním světě, aneb motto ... a budete mi svědky. Skupinky se letos jmenovaly podle míst konání Světových dnů mládeže, které jsou také událostmi, při kterých mladí svědčí městu a světu a získávají odhodlání svědčit i ve svojí vlasti.
Jaké pro mě Fórum bylo a co mi dalo?
Fórum mládeže bylo pro mě jako každý rok především zastavením se v tom shonu každodenního života (letos umocněného shonem okolo přípravy brigády v Opatově). Člověk zde může plně věnovat celý čas Bohu, sobě a svým přátelům. Málokdy jindy během roku si najdu tolik času, abych uvažoval o svém životě, o Bohu, abych si povídal s přáteli, se kterými se třeba vidím jen jednou za rok. Fórum mládeže je tak pro mě obrovskou studnicí, ze které můžu čerpat spoustu energie a nadšení, odhodlání a síly, víry a naděje, lásky a radosti. Po skončení Fóra mládeže se ve mně rozprostírá klid a pokoj, důvěra, že Pán vše moudře řídí a celý nadcházející rok vše dobře dopadne.
Letos jsem navíc mohl prožít Fórum mládeže opět s Amálkou v roli moderátorů a jsem za to také hafo vděčný. Bylo to úplně jiné moderování než u Diecézka, takové klidnější, svobodnější i veselejší, to zvláště, když jsem plácl nějakou kravinu, jakože řeholníci tu už mezi námi dlouho nebudou a tak. Vzpomínám na moderování i celé Fórum rád, s radostí a vděčností, a přeju vám všem, abyste mohli i vy zakoušet příští rok krásu tohoto setkání s Bohem, s přáteli a se sebu samým na Fóru mládeže 2009.
Česká biskupská konference vyjádřila nesouhlas s návrhem novely zákona o specifických zdravotních službých. O co hlavně jde.
V současné době, když chce být neplodná žena pomoci asistované reprodukce uměle oplodněna, musí být vdaná nebo žít s partnerem. Jinými slovy má mít k sobě chlapa, který bude dítěti otcem.
Návrh novely zákona však předpokládá, že uměle oplodněny by mohly být i ženy, které žijí samy. Což je mimo jiné v rozporu s mezinárodní Úmluvou o právech dítěte (znát své rodiče a mít od nich péči).
Jsem, stejně jako naši biskupové, přesvědčený, že každé dítě potřebuje tatínka i maminku. A toto mé přesvědčení nevychází z nějakého moralismu, ale z mé osobní zkušenosti, kdy jsem několik let vedl na jednom z brněnských sídlišť skupinu nejmladších skautů - vlčat, a zčásti též světlušek, a z těchto dětí byly cca 2/3 z rozvedených rodin, a ta újma, kterou dětem způsobil rozvod rodičů (tzn. většinou život bez tatínka, max. nějaké návštěvy, víkendy) byla zcela zjevná a důsledky rozvodu se negativně projevovaly každou chvíli. Rozvod je smutná událost, které se bohužel ne vždy dá zabránit a která má pro děti silně negativní dopad. Podobně, jako je smutné, když malému dítěti jeden z rodičů zemře a ono se stane polosirotkem. Je to tragédie, se kterou se musí rodina smířit.
Proč bychom ale měli úmyslně "vyrábět" smutné polovičaté rodiny bez tatínků!? Proč by měly děti trpět za to, že jejich maminka si je pořídila bez tatínka?
Umělé oplodnění není umělý kolenní kloub, ani zlatý zub nebo liposukce, není to nic, na co by měla každá žena právo. Asistovaná reprodukce je tu proto, aby pomáhala PÁRŮM, které nemohou mít děti, a ne ženám, které chtějí dítě bez chlapa.
Nehledě na to, že tak ty ženy často jednají ze sobeckých důvodů. Jak se dokáží ty ženy zříci svého pohodlí pro dítě, když se nedokážou zříci svého pohodlí pro společné soužití s mužem? Není divu, že hlavní lobbing zde dělají feministické organizace. Dítě však nemá být dárkem pod stromeček pro ženu pro její potěšení a uspokojení, není komerční produkt, který si žena přijde nakoupit do reprodukční kliniky.
Zaujal mě rozhovor se Zdeňkem Jehličkou, který byl svědkem událostí v Tibetu. Spousta lidí i u nás se zapojila do svíčkových pochodů, ale kdo z nich ví, co se tam opravdu děje? Jak snadno se necháme zmanipulovat médii, veřejným míněním...