AnnaFest aneb Anenské dny mladých, které se konaly o víkendu 26. - 27. července 2008 v Bořeticích na naší milované jižní Moravě, jsou další z akcích, kterých jsem se účastnil jen díky našemu milému komunitnímu webu signály.cz :-) Tentokrát mě však signály.cz nepřivedly jen k účasti, ale vzhledem k tomu, že ve mně stále ještě setrvává nadšení z našeho signálničení na ActIv8u, jsem se rozhodl na AnnaFestu také signály.cz trochu zpropagovat. To ovšem neznamená, že jsem jel na AnnaFest "pracovně", našel jsem si čas i na povídání s přáteli či většinu bodů programu. To, co si ale odvážím z AnnaFestu s největší vděčností, je asi seznámení se na živo s některými přáteli - uživateli, které jsem dosud znal jen přes signály.cz anebo s novými přáteli - novými uživateli, kteří se na AnnaFestu rozhodli na signály.cz zaregistrovat. Ono je to totiž o dost jiné, když si na Velehradě mezi tisíci mladými podáte s někým ruku, řeknete si nick a že jste rádi, že se poznáváte na živo, oproti tomu, když na Annafestu spolu strávíte celý den a půl.
Pakliže má být pro vás tento můj blogový příspěvek nějak přínosný, rád bych vás povzbudil, abyste se nebáli jezdit na akce, kde neznáte nikoho osobně, ale jen přes signály.cz, je to super se prostřednictvím takových akcí sblížit. Dost možná, že kdyby vás nespojovala registrace na signály.cz, chodili byste kolem sebe a ani byste na sebe nepromluvili... Ale to jen tak na okraj.
Rád bych vám všem napsal také něco o tom, jak jsem AnnaFest prožíval. Zpočátku jsem byl hodně ospalý, kvůli časnému vstávání, ale zanedlouho už jsem se nechal strhnout vstřícnou a přátelskou atmosférou bořetického setkání mladých. Moc mě potěšilo, že nezůstalo jen u seznamování, ale že jsme tak nějak všichni spolem všechno prožívali, blbnuli a řádili na koncertech, modlili se a slavili mše sv., pomáhali si, povídali si... A nejvíc nás asi spojovalo právě to blbnutí :-) Vstoupení různých kapel a skupin jsme si moc užívali: nejprv to byli L. Kolaříková - D. Baur - L. Strašák: Naše jména nestačí (to jsem byl spíš u stánku signály.cz, ale jejich písně mě oslovovaly i tak), druhou kapelou byl slovenský Slnovrat (tam už jsme pěkně blbnuli) a večer pak hlavní koncert skupiny Michael (a jak tam jsme řádili, to je slovy nepopsatelné). Po celou dobu, i při mších sv. v sobotu a v neděli nás pak provázeli Quo vadis z Plzně, kteří jsou vážně supr. A potvrzuje to i jejich krásné cédo, které mi teď zní do uší. A mnozí z nich jsou navíc uživateli signály.cz :-) Ale AnnaFest rozhodně nebyl jen o koncertech, v sobotu byla nabídka programu ve skupinkách, večer krásná modlitba Taizé, v noci pak světelný průvod a noční mše sv. s přenádherným svědectvím novokněze Roberta Mayera a mazecovními průpovídkami místního kněze Andrzeje Wasowicze. A v neděli pak moc hezká mše sv. ke sv. Anně se spoustou místních i přespolních poutníků a oslovující promluvou P. Jaroslava Čupra.
Moc si cením té pohody a klidu, co panovala po celý AnnaFest, slovy nepopsatelné přátelské prostředí, takové až rodinné v dobrém slova smyslu. I když jsme se dříve mnozí neznali, myslím, že všichni můžem říct, že jsme se tam cítili jako mezi svými, jako doma. Ze všech jsem pociťoval, že my mladí - poutníci, jsme tu vítaní, že z nás mají radost a mají nás rádi a to je to nejkrásnější křesťanské svědectví. Často se říká, že křesťan je doma všude, kde je kostel nebo živé společenství církve, a jestli to o některém místě platí dvojnásob, tak to jsou Bořetice.
Vítám tedy mezi námi na signály.cz nově registrované a autorizované a těším se na vaši trošku do tohoto našeho velkého signálského mlýna.
Dále bych také rád poděkoval Verče, moderátorům a všem pořadatelům, zvláště za to, že s propagací signály.cz nejen souhlasili, ale také ji aktivně podporovali. Díky moc nejen za stánek. PS. V jídelně jsem nestačil sundat plakáty, tak si to tam prosím za mě ukliďte :-)
Fotografie z AnnaFestu najdete na jeho profilové stránce ZDE, pod popisem akce. A jak jistě víte, můžete je tam přidat i vy: stačí, když při zakládání nebo editaci fotoalba do kolonky štítky napíšete "akce:annafest-08" (bez uvozovek, bez mezer).
Tady je reportáž od Markéty (Angelika3) v jejím blogu.
Člověk by řekl, že když se potřetí účastní Pěšího putování mládeže brněnské diecéze (před tím 2003 ze Žďáru do Bystrého a 2006 z Brna do Boskovic), že už ho nic nemůže překvapit. Prostě se pošlape, cestou pár her, mše a katecheze a bude to prima a fajn a najdu zas pár nových přátel. Tak nějak jsem si představoval i letošní Putování. Ale jak jsem se zmýlil!
První překvapení nás čekalo hned na začátku, kdy se mše sv. protáhla natolik, že jsme ani s vynecháním všech informací a úvodní scénky nestíhali vlak. Já teda sice zrovna patřil do té skupinky, co vlak do Šlapanic stihla, i když to bylo hodně na knop, ale ta skutečnost, že začátek Putování proběhl zcela jinak, než jsme plánovali, mi nedopřávala klidu spokojeného moderátora. Bylo to, jako by mnou Bůh zatřásl, aby mně probudil z toho mého snu, z té mé iluze, že všechno pošlape podle našich představ a předchystaného programu. Myslím, že tímhle krkolomným začátkem nám chtěl Bůh říci, že tohle Putování je v jeho režii. A že Bůh je ten nejlepší praporkář, jsme se přesvědčili záhy, když nám ve Šlapanicích, světě div se, nikdo nechyběl. A tak mohl začít první úsek pěší pouti na Velehrad, protentokrát do Slavkova. A znovu a znovu jsme zažívali, že Bůh si to moudře řídí. Místo odděleného programu, jsme velkou část dne strávili modrá a zelená skupinka pohromadě a já pak s vděčností mohl večer konstatovat, že za tento první den se z nás stal výborný kolektiv, tým, přátelé, bylo nám spolu dobře. Zažíval jsem první večer pocit, který se mi při předchozích putováních dostavoval až tak třetí den cesty. Doteď mi to připadne jako něco neuvěřitelného, jako velký Boží dar.
Nemá asi moc smysl, abych se tu podrobně rozepisoval o dalších dnech, rád bych jen vypíchl pár okamžiků, které mi utkvěly ve vzpomínkách a některé z nich mě opravdu silně oslovily. Ještě v pondělí to byl náš první večerníček. Možná bych měl být rozmrzelý, že se nám pro samý smích příliš nepovedl, ale já byl v tu chvíli prostě vděčný za tu radost a veselí, které za oponou mě i Amálku zcela pohltily. Nadchla mě také výborná chuť guláše nebo ochota farníků k ubytování a pohoštění nás mladých.
Další věcí, která mě příjemně překvapila byla přítomnost našich novokněží a jejich soukromého udílení novokněžských požehnání. Třeba u té pumpy to bylo takové krásné osvěžení na těle i na duchu. A samozřejmě i jiné chvíle s našimi kněžími stály za to, třeba jen ta neúnavnost otce generálního.
Moc se mi také líbilo, jak naši hoši vysbírali průvodci na Buchlově pantofle, to bylo tak krásné gesto, takové poděkování za mimořádně výborný výkon našeho průvodce, že jsem si znovu musel klást otázku, čím to je, že je na světě tolik krásy?
Kdybych měl ale vypíchnout ten nejkrásnější okamžik našeho Putování, asi by zvítězilo společné zpívání hymny Sílu dám v buchlovické tělocvičně před odchodem na trasu. Mně takové chvíle prostě dojímají. A vůbec.
To, co však učinilo naše Putování něčím tak mimořádným a neopakovatelným, je skutečnost, že na konci cesty nás nečekalo jen loučení, ale další tři dny společné radosti na setkání ActIv8. Potkávat na Velehradě spolupoutníky z Putování bylo pro mně takovým čímsi, pro co neznám žádné správné slovo, ale bylo to prostě něco, co mě vždy velmi potěšilo.
Možná bych měl líp osvětlit, proč má můj příspěvek o Putování a Activ8u takový název. Je to pochopitelně z naší neoficiální lotrandovské hymny putování (a ještě jednou patří dík Dobré vůli za dokonalé ztvárnění začátku této pohádky), ale pro mě tahle slova měla i svůj pravdivý obsah. Příchodem na Velehrad pro mě měla začít práce v Týmu signály.cz a když jsem si zrovna po cestě s nikým nepovídal, tak jsem si tak uvažoval, jaké to asi bude. A právě ta otázka Za prací? a odpověď Ale neboj! to vystihují nejlépe. Zatímco před Putováním jsem byl plný nejistoty, jaké bude to naše setkání a spolupráce ve stanu signály.cz, když se známe dosud většinou jen přes internet; jak budu zvládat s radostí a láskou vítat ve stanu každého příchozího... S každým kilometrem našeho Putování na Velehrad však ve mně vítězila ta odpověď Ale neboj, Bůh se postará. A postaral. Po příchodu na Velehrad, jsem se s radostí rozeběhl ke stanu signály.cz, jako bych se vracel domů, a najednou věděl, že to vůbec nebylo putování za prací, ale putování za další radostí. Čtvrtek byl pravda do značné míry komplikovaný den (první porada, nestihnutá mše v 18:00 nahrazená vystoupením s Amálkou na pódiu, opožděná stavba stanu za začínajícího deště, stihnutá ale stísněná mše ve 20:00) a společně s únavou na mě doléhala trochu rozmrzelost. Nicméně:
Čtvrteční večer i celý víkend ve stanu signály.cz byl pro mě natolik něčím obohacujícím, že všechnu únavu a obavy vítězoslavně porážela radost a vděčnost. Myslím, že všichni z Týmu se mnou budete souhlasit, že se to prostě podařilo, jak nikdo ani nedoufal: nádherný skvěle vybavený stan, neutuchávající masivní propagace, krásná trička a kloboučky, nekončící příval zájemců o registraci a autorizaci, zvládnuté odbavení všech příchozích i v době největšího návalu. ActIv8 pro mě ale samozřejmě nebyly jen signály.cz, ale i program. Plně mi vyhovovalo, že jsem se mohl účastnit mší svatých a večerních modlitebních programů. A s vědomím toho, že moc jiného z programu nezažiju, jsem tyhle mše a modlitby a zpívání prožíval naplno, nabíral plnými doušky. Ať už jsem tam byl společně s Týmáky signály.cz nebo s krajany z brněnské diecéze, vždy jsem cítil sounáležitost do našeho společenství a do společenství všech účastníků a celé církve a to je další z věcí, které mě naplňovaly velkou vděčností a někdy zase až i dojetím. Nezapomenutelné bylo naše zdravení kněží a otce biskupa Vojtěcha vlajkou naší diecéze v závěrečném liturgickém průvodu první mše. Moc jsem si také znovu oblíbil píseň Prišli sme ťa vzývať, krásná byla i vigilie. Radost mi dělaly také všichni přátelé, co nosili do stanu signály.cz různé občerstvení. Bylo toho prostě hrozně moc, za co jsem vděčný, a co bych tady měl napsat.
Zkrátka tenhle týden byl pro mne časem, kdy jsem neustále nevycházel z údivu nad Boží velkorysostí, nad krásou dobra mnohých přátel, nad všeobjímající radostí a nad tím, jak vše dobře dopadlo. A proto mi nezbývá než zakončit Lotrandovým:
Morces hadry, to sou událostě.
Odkazy k Putování:
Dnes je ten slavný den, kdy slavíme výročí jednoho měsíce od umístění počítadla registrovaných a autorizovaných uživatelů v levé části záhlaví našeho milovaného komunitního webu signály.cz. (Více o registraci a autorizaci zde.)
10. června 2008 zde bylo 7530 registrovaných uživatelů, z toho 2042 autorizovaných. K dnešnímu 10. červenci 2008 je registrovaných 8214, z toho autorizovaných 2103, jak se můžete sami přesvědčit, během dne to pravděpodobně ještě trochu povyleze. U registrovaných se jedná o nárůst za jediný měsíc o 9%, což rozhodně není málo. U autorizovaných o 3%, což je také slušný výsledek, vzhledem k tomu, že se nekonala žádná hromadná akce, na které by se autorizovalo. Zní to jen jako hloupá čísla, když si ale uvědomím, že to je 684 nových lidí, kterým mohly signály.cz pomoci na cestě k Bohu, hned je mi radostně. Z 8214 uživatelů je jich 1837 přihlášených do signálského společenství některé z křesťanských církví (do nich se lze přidat zde).
Jak jistě víte, 18. - 20. července se koná setkání české a slovenské mládeže ActIv8 na Velehradě, kde bude také možnost registrace a autorizace na signály.cz.
Pročež vyhlašuju soutěž:
Zkuste si tipnout, kolik bude na signály.cz registrovaných a kolik autorizovaných uživatelů ke dni 1. srpna 2008 (půlnoc z 31. 7. na 1. 8.). Lze očekávat, že noví uživatelé nám nepřibydou jen na samotném setkání na Velehradě, ale i krátce po něm, jak se bude o signály.cz šířit zvěst mezi kamarády po návratu ze setkání (a doufám, že taky budete šířit a šířit).
Vyhrávají tedy dva lidé: ten, kdo si nejpřesněji tipne celkový počet registrovaných uživatelů a ten kdo si nejpřesněji tipne celkový počet autorizovaných uživatelů (včetně stávajících). Při rovnosti tipů rozhoduje los.
Pozor, tipovat můžete pouze do 17. července, a to jen prostřednictvím komentářů k tomuto blogu.
Co bude za odměnu ještě nevím, musím něco teprve vymyslet:-)