únor 2009
Dneska šla asi většina z vás do kostela, na Popeleční středu, no a tak i můj blog dnes nakoukne do polských kostelů. A zažije přitom neočekávaná překvapení.:-)
Většina Čechů žije mám pocit, že v Polsku je 100% lidí katolíky. Upřímně řečeno nevím, jaká je realita, protože se sto procenty Poláků jsem o tom ještě nemluvil;-) Každopádně v historii Polska tomu tak dříve rozhodně nebylo, žili tu vedle sebe docela pokojně římští katolíci, řečtí katolíci, pravoslavní, luteráni, příslušníci arménské církve, židé, muslimové a spešl případ tvořili Karajmové (tolik co nám vyprávěli ještě v Brně na univerzitě o dějinách Polska). Tehdy však Polsko zabíralo i docela jiná území a bylo nejen multikonfesní, ale i multietnické. Dnes je situace značně odlišná, ale přesto najdeme třeba jen v samotné Wrocławi i příslušníky jiných než římskokatolické církve. Kromě římskokatolické katedrály tu najdeme i polskokatolickou katedrálu (obdoba našich starokatolíků), dále řeckokatolíky, pravoslavné, kapli FSSPX, luterány, metodisty, baptisty, adventisty a další protestanty, ale i synagogu, centrum buddhistické a islámské. Takže s těmi 100% to zas až taková pravda nebude.
Na druhou stranu je ovem pravda, že římskokatolický kostel je tu skoro na každém rohu a do každého z nich chodí nemálo věřících a slouží se v něm na naše poměry velké množství mší svatých i ve všední dny. Takže i studenti tu mají studentské mše v nejednom kostele každý den, a nebývají prázdné. Zatím jsem tu poznal dvě hlavní studentská centra, Wawrzyny u kostela sv. Vavřince, kousek od mých kolejí, a dominikány. U Vavřince mají studenti k dispozici menší kostel, respektive dolní část dvoupatrového kostela, a spolu s ním prostory pro své aktivity. U dominikánů je oproti tomu obří kostel, do kterého chodí i ostatní věřící. Bylo skutečně impozantní, že tak obří kostel byl na nedělní večerní studentské mši sv. zaplněný do posledního místa a nemálo lidí ještě stálo. Asi jako bývá zaplněný kostel na studentské v pondělí v Brně u jezuitů, až na to, že zdejší dominikánský kostel je snad dvakrát tak dlouhý.
Na závěr pár zajímavých odlišností: jedna z prvních věcí, co člověka trkne do očí, že více než u nás, tu jsou rozšířeny zařízení na promítání textů písní (displeje, dataprojektory nebo i promítačky diáčků), všiml jsem si toho v nejednom kostele. Naopak jsem zatím nepotkal v kostele kancionály... Osobně jsem zastáncem, aby v kostele bylo obojí. Co mě velmi překvapilo, při samotné liturgii, je pozdravení pokoje, které se mnohde provádí jen drobnou úklonou směrem k blízkosedícím osobám, bez podání ruky. Jinde to mají kombinované: přímým sousedům podat ruku a na vzdálenější se uklonit. Ale na studentských u sv. Vavřince se tak jak u nás podávají ruce o sto šest. Je to zkrátka různé. Naopak co je společné snad pro všechny kostely, že lidé začnou odcházet po mši sv. hned jak kněz odejde do sakristie. V polovině závěrečné sloky písně tedy zároveň začíná tlačenice u východu a po dozpívání jsou v kostele už jen hrstky zbožnějších duší. O to více jsou však zbožnější a zůstávají v modlitbě i na delší čas. Samostatnou kapitolou (pro ministranty) je zvonění, které je také různé v různých kostelích, obecně je ho ale řekl bych více. Tolik tedy pár střípků z "kostelních" odlišností.
Aby tento blogový příspěvek nebyl jen o tom vnějším projevu, ale i o té vnitřní podstatě náboženského života, rád bych se s vámi podělil o pár myšlenek z dnešního kázání P. Stanisława Orzechowského, řečeného Ořech:) ze zdejší studentské farnosti. Text evangelia si asi pamatujete, kdyžtak si ho připomeňte třeba na katolíku. Jaké si dáme předsevzetí? Jak prožijeme postní dobu? Orzech nás vyzval k 10 minutám denně modlitby/rozjímání. Říkáte si, to je toho, to vyzývaj kněží pořád. Jenže, tím to nekončí, milánkové:-) Orzech nás nabádal, že správný postní skutek není věnovat 10 minut denně Pánu ze svého volného času po té, co si vše "důležitější" vyřídím, naučím se, najím se, uklidím... Naopak, tak, jako židé jako celopaly předkládali Bohu ty nejlepší jehňata a nejlepší kůzlata ze svého stáda, máme my dát Bohu těch svých nejlepších, nejkrásnějších, nejdůležitějších deset minut, a ne až to, co zbyde. Myšlenka druhá: věnujme dalších takových deset minut svým bližním, najděme si deset minut na to, abychom pověděli o Kristu těm, co o něm neví. Myšlenka třetí, a ta se váže k tomu evangeliu: v dnešní době je třeba konat jinak, protože dnešní farizejství je jiné. Ježíš by nám asi v dnešní době řekl: když se postíte, nestyďte se říct svým spolustolovníkům, že si ten řízek nedáte, protože se v pátek postíte; když se modlíte, nečekejte, až bude spolubydlící mimo, ale modlete se tehdy, když je v pokoji s vámi a když vás vidí; a když přispějete almužnou na dobrý projekt, řekněte o tom i ostatním, ať ve vás mají příklad a vidí, že i dnes existují dobročinní lidé. Slyšeli jsme tedy v kázání nejen o postu jako o vnitřní přeměně člověka, tak jak zvířata na jaře mění srst, ale i o určitém okolímotivujícím a evangelizačním rozměru postu. Tak hurá do toho:-)
Wawrzyny
A na úplný závěr se s vámi ještě podělím o jedno bohatství dnešní středopopeleční liturgie: při mši svaté doprovázela liturgii malá scholas, myslím toliko pět děvčat a dva kytaristi. A vskutku moc krásně, a po přijímání mimo jiné zapěli i polskou verzi jedné z mých oblíbených písní Tobě patří chvála. A jak se vytratili ti lidé po skončení mše (viz výše), tak hráli a zpívali a chválili Boha dál. Čekal jsem zrovna na polskiego kolegu, takže jsem tam ještě mohl v klidu dlít s nimi a setrvat v modlitbě spolu s dalšími cca 20 mladými, kteří stejně rádi jako já byli účastni jejich krásných chvalozpěvů.
Text, který sepsal exministr zdravotnictví, může samozřejmě být brán jako samožer, jako bilanční samochvála. Nicméně podobná inventura Julínkova působení dosud, pokud je nám známo, nikde nevyšla. Tedy čtěte, případně diskutujte.
Komentáře nechť přidávají pouze ti, co si celý Julínkův text přečetli;-)
"Nedávné výzkumy v ruských a ukrajinských archivem přinesly konkrétní údaje o zvěrstvech v období takzvaného velkého teroru, který trval zhruba od léta 1937 do podzimu 1938. Během toho roku a půl bylo povražděno celkem asi tři čtvrtě milionu obyvatel Sovětského svazu, včetně více než čtyři sta Čechů a československých občanů. Zatímco jména 242 osob popravených z politických důvodů komunistickým režimem v Československu už dávno známe, Čechy a československé občany popravné komunistickým režimem v Sovětském svazu nezná naše veřejnost dodnes."
V dnešní den jsme zakončili dvoutýdenní intenzivní kurz polštiny shlédnutím polského filmu Mała Moskwa. Film se odehrává v polském městě Legnica, přezdívanému pro přítomnost sovětských vojsk Malá Moskva. V roce 1967 sem přijíždí sovětský pilot Jura se svojí ženou Věrou, která svým vítězstvím v pěvecké soutěži okouzlí polského vojáka Michaila. Začíná tak však nejen drama jejich skrývaného vztahu, ale ještě větší drama zájmu o jejich vztah ze strany KGB. Dějová linie těchto dramat, která se uzavírá v okamžiku vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, je překlenutá retrospektivní druhou dějovou linií, ve která se dcera Věra vrací nazpět k osudovým událostem své matky a postupně rozplétá obě nitky tohoto smutného příběhu.
Myslím si, že film určitě stojí za shlédnutí, i když nemám ponětí, jestli je nebo bude v ČR dostupný... A někdy si říkám, že je to škoda, že nevzniká víc takových filmů i u nás. Filmy, které by mapovaly osudy lidí a praktiky totalitního režimu v uplynulých desetiletích. Velkým počinem je v této věci bezesporu seriál Zdivočelá země nebo filmy jako Bumerang, ale přesto mám pocit, že oproti Polsku ještě máme co dohánět. Třeba na film Popiełuszko, viz níže, se tu chci rozhodně také vydat:
Tak mám za sebou první víkend v Polsku. Je to najednou zvláštní pocit svobody, kdy si člověk celých 24 hodin může dělat úplně co chce, nevim jak to líp vysvětlit. A protže jsem muž činnu a sedět na koleji na internetu se mi nezdálo optimální, vyrazil jsem za hranice všedních dnů i za hranice města Wrocławi.
V sobotu časně zrána (asi tak po jedenácté) jsem se vypravil do městečka Trzebnica, neboť bylo prvním místem v okolí Wrocławi, o kterém pojednával můj průvodce Polskem:-) Nejprve mě čekala cesta na vlakové nádraží Nadodrze (to neznamená nádraží, ale Nadodří, nádraží je "nad" řekou Odrou). Jelikož jsou však ve Wrocławi četné tramvajové výluky, tak má cesta začala dlouhou okružní jízdou šalinami s přestupem u hlavního vlakového nádraží. Do ani jedné nádražní budovy jsem však nevstoupil, protože u Nadodrze na mě již čekal autobus. V Trzebnicy jsem se nejprve porozhlédl po Rynku s Ratuszem (náměstí s radnicí), prošel kolem kostela sv. Petra a Pavla a pěkným parkem na místě zrušeného hřbitova až k pizzerii, mňam:-) Kvůli tomu jsem ale nepřijel. Trzebnica je totiž důležité místo pro Slezany, jelikož tu je pohřbená kněžna sv. Hedvika (Jadwiga), patronka Slezka. Založila tu klášter cisterciaček, u kterého stojí velká krásná bazilika s kaplí sv. Hedviky. V bazilice byla zrovna ten den svatba a svatebčani mi taky znemožnili jít na oběd do původně zamýšlené restaurace u Ratuszu s polskou kuchyní, ale ani italskou pizzou jsem nepohrdl:-)
Protože je Trzebnica skutečně významné poutní místo, tak je tu také dobrá "poutní infrastruktura", tím mám na mysli zejména Stezku sv. Hedviky vedoucí v blízkém okolí Trzebnice a městečkem samotným. Na cestě je několik kamenů připomínajících různé ctnosti s pěkným povídáním o tom, jak tyto ctnosti aplikovala ve svém životě kněžna Hedvika. Chtěl jsem vás trochu poučit, tak jsem vám to přeložil, ale bohužel jsem si to omylem smazal, takže máte smůlu:-p. Stezka vedla od poutního místa k Rotundě Pěti stolů a pak k Vile Zámek na kraji krásného bukového lesa, kterým celým procházela až k dalšímu bodu u Poustevny, kapličky a křížové cesty. Takový hluboký bukový les jsem tady skoro ani nečekal, bylo to moc fajn. Vypadnout z města do přírody není vůbec k zahození, doporučuju:-) Dalším bodem stezky byla kaplička sv. Hedviky u silnice k Wrocłavi. Z docela nudné trasy v tomto úseku jsem několikrát sešel, ale to bych nebyl já, abych si všechny pomýlené úseky neprošel znovu, abych už příště věděl, kudy se jde správně:-D Ale pokud se sem někdy vydáte, tak doporučuju kapličku spíš vynechat, ve srovnání s ostatními body Stezky je docela obyčejná. Došel jsem zpět do Trzebnicy, koupil jsem si mléko na nedělní snídani a začla mše v kostele sv. Petra a Pavla. To je zvláštní kostel, uvnitř je vše staré, dřevěné, vyřezávané, včetně velmi zdobného stropu, ale přitom to září novotou. Na rozdíl od ČR se tu i dnes kostely a jejich interiéry budují v historizujícím stylu. U nás je vše moderní, už od dob funkcionalismu za první republiky a osobně mi vyhovuje spíš tahle moderna. Nové rádobystaré věci jsou prostě zvláštní... Pak už mě čekala jen spokojená cesta domů minibusem.
Zatímco v sobotu to byl takový můj odpočinkový výlet a soukromá pouť, tak v neděli jsem se již vydal ve společnosti ostatních Čechů na skupinovou exkurzi wrocławské zoologické zahrady. V zoo už jsem nějakej ten pátek nebyl a v zimě tuplem. Ve Wrocławi je snad nejstarší a jedna z největších zoo v Polsku, 6000 zvířat prý (zlé české jazyky tvrdí, že polovina z nich jsou motýli v motýláriu a druhá polovina rybičky v akváriu). Pravdou je, že jen v teráriu bylo želv, hadů, ještěrek a takových dalších Božích stvoření bezpočet. Tam jsem se od skupiny odpojil a šel si svým tempem na větší zvířata. Jak bylo lze očekávat, většina jich venku není, kromě medvědů, lvů, tygra a těch, co žijou v Polsku nebo na severu a tak. Ale nakonec se to ukázalo spíš jako výhoda. Ono je totiž docela pohodlné a lepší si prohlížet zvířata v ubikacích, kde je má člověk pěkně blizoučko. Takže jsem se pěkně zabavil u šimpanzů, orangutana a dalších opic, popovídal se slony, zasmál se s hrošicí a hrošátkem a hodil řeč se žirafama a vůbec potkal spoustu milé zvěře.
Večer jsem se vydal na studentskou mši, kde bylo narváno, protože kostel je o poznání menší než v Brně u Jezuitů. Rád bych ještě zkusil studentské mše u Dominikánů, kde je kostel naopak zase obří:-) Dneska jsem to tam byl předběžně omrknout, kostel je sympatický už jen tím, že je sv. Vojtěcha;-)
Co mě tu stále překvapuje jsou šaliny... Nejen, že vozový park je docela starý a řidiči cloumaví (Vojtíšek hapinkal), ale je tu taky spousta speciálností. V Brně třeba máme sedadlo vyhrazené pro nevidomé, což má podle mě své opodstatnění. Oproti tomu ve Wrocławi najdete kromě sedadel označených běžným křížkem, tak sedadla pro maminky s dětmi nebo vyhrazené sedadlo pro těhotnou ženu. A taky tu mají na madlech malé odpaďáčky (nebo něco, co jako odpaďáčky funguje). A vtipné taky je, že na panelu oznamující následující zastávku se zobrazuje taky, kdo má ten den svátek, což jsou v Polsku aspoň tři jména každý den;-)
Tolik dnešní cestovatelský příspěvek. Těším se, že z ostatních víkendů budu moci přinášet samé krásné události:-)
Rád bych vám dnes něco pověděl o wroclawských skřítcích. Jedná se o malé bronzové sošky ve městě, které nejeden návštěvník města začne dychtivě hledat, jen aby je viděl všechny :-) Nejedná se však jen o laciné turistické lákadlo, ale především o vzdání úcty významnému politickému hnutí Oranžová alternativa, které aktivně působilo ve Wroclawi v době komunistické totality v 80. letech.
Toto hnutí založil wroclawský student dějin umění, Waldemar Fydrych, který chtěl vyjádřil svůj nesouhlas s utlačujícím režimem nesvobody a zároveň však neriskovat trest smrti nebo vězení. Mnohé z těch, kdo vyjádřovali nesouhlas s režimem, totiž takový osud stihl a vůdci opozice tak svou činností "jen" plnili věznice. Waldemar přišel na geniální nápad, jak se veřejně postavit proti představitelům režimu, aniž by dělal cokoli, co by si zasluhovalo jít na smrt.
Při jedné příležitosti tak zorganizoval pochod městem žádají osvobození Ježíška. Komunisté Ježíška, jakožto zkažený kapitalistický symbol, zakázali a nahradili jej socialistickou figurou Dědy Mráze. Tento pochod uskutečnil v převleku skřítka. Policie byla bezmocná, převlečené účastníky nelegálního pochodu nezatkla. Fydrych a jeho skřítkoví stoupenci také čelili těžče ozbrojeným policejním silám při rozdávání dámských vložek, zboží, které bylo v obchodech absolutně nedostupné. Za tuhle akci byl zatčen a odsouzen na několik měsíců vězení, ale představitelé moci jej museli znovu propustit, když vyšlo najevo, že celá veřejnost jeho odsouzení vnímá jako nanejvýš hloupé. Proti pitomcům s hloupými klobouky ani celá armáda sovětských tanků nic nezmůže. Klasickým trikem Oranžové alternativy bylo kreslení postaviček skřítků na vrcholek oficiálních kreseb, kterými byly zakrývány protirežimní nápisy.
V dnešní době se ve městě objevuje každý rok jedna soška skřítka, každý z nich má své jméno (ta budu muset ještě zjistit) a vyjadřuje i určitou charakterovou vlastnost. Najít všechny skřítky cítím samozřejmě i jakou svou povinnost, když tu budu trávit půl roku, takže budu postupně doplňovat tuto fotogalerii.
Pokud jsem se v tomto článku dopustil nějaké historické nepřesnosti, tak mě prosím opravte či doplňte.
A na závěr dnešního skřítkovského povídání ještě výzva mým přátelům, kteří ode mně chtěli poslat pohled. Napište mi prosím co nejdříve vzkazem svou adresu. Dnes jsem nakoupil pohlednice a rád bych je odeslal ještě v únoru, protože od 1. března v Polsku zdražuje poštovné;-)
Jak jsem již naznačil v minulém příspěvku, tak včera večer jsem poprvé okusil z patrně velmi bohaté nabídky zdejší studentské farnosti, dá-li se to tak nazvat. Zajímavý už je samotný dvoupatrový kostel. Zatímco v horním kostele končila v 19 hodin mše pro farníky a ulicí se valily davy babiček, v tutéž hodinu začínala v dolním kostele mše pro mladé a po ní adorace. Mše i adorace byly doprovázeny písněmi z Taizé, čímž jsem vzal za vděk, protože jsem aspoň znal melodii a něco latinského si mohl i zazpívat. Budu si muset taky sehnat texty odpovědí ke mši, zatím jsem tu nikde v kostelích neviděl kancionály... Naštěstí ale čtením nebo kázání docela rozumím, takže je to dobré. A po adoraci, kterou vedli samotní studenti, jsem se poprvé setkal s polským uživatelem signálů WojtS :-) Jemu vděčím za to, že jsem na tuhle mši vůbec šel a že mě pak trochu i ukázal zdejší studentské centrum. Zatím tam moc živo nebylo, jen fronta na zpověď, ale těším se, že v jiné dny, zejména asi v neděli, tam bude narváno. Ve všední dny jsou tu takovéhle mše a programy zaměřené tematicky nebo na nějakou spiritualitu. V pondělky charismatické, středy Taizé, čtvrtky biblické... Velká studentská mše je v neděli, a to nejen v tomto kostele.
WojtS se se mnou ještě svezl kousek šalinou a já pak po chvíli hledání našel místo konání naší Erasmus Párty. Zatímco nedělní párty byla taková neoficiální pro ty, co zrovna přijeli, na tuhle jsme byli pozvaní nejen my, ale i ti, co tu končí nebo pokračují po studiích v podzimním semestru, i polští tutoři, kteří se mají teoreticky o nás starat. Párty byla ve znamení velkého seznamování, je to takový zvláštní proces sestávající typicky ze tří otázek: Hi, what's your name? where are you from? and what do you study? Tomuto procesu naše česká banda začala říkat "Hi, vole, hi, vole" (vyslovuj hájvolehájvole). (Ne, že bychom tu všem říkali vole, abyste si nemysleli!:-)). Dalším znakem párty je ustavičné focení a u Čechů navíc stěžování si na to, jak je drahé pivo. Ale prý je levnější než v Turecku, tak jsme na tom ještě dobře. Nicméně jsme zjistili, že část Turků nejsou Turci, ale Kurdové. Vycházejí spolu, zdá se, dobře. Tihle Kurdové, co tu jsou, nepatří mezi separatisty, v tureckém státě se jim líbí a moc chtějí do EU. Víc než samotní Turci, kteří mají trochu obavy ze ztráty svébytnosti a tak. Aspoň co jsem tak pochopil. Na Erasmus párty jsme také potkali jednu Češku, co tu zůstává po podzimním ještě na jarní semestr.
A tak to by pro dnešek stačilo, ne?
Pár fotek z párty je zde.
Ahoj ahój,
všechny vás zdravím z krásného města Wrocławi. Konečně mi tu valí internet, tak sem můžu hodit nějakou tu první zprávu, jak se mám:-)
Předtím bych se ale chtěl ještě krátce vrátit k pátečnímu setkání na rozloučenou. Když jsem se pak snažil doma dopočítat, kdo všechno jste na takhle absolutně na rychlo svolanou akci dorazili, zjistil jsem, že nás bylo asi 30. A já jsem za každého z vás strašně moc vděčný, celé to setkání mi udělalo opravdu velkou radost. Podobnou radost, jakou budu mít, až vás zase po půl roce uvidím:-D Možná by měl člověk častěji takhle někam odjíždět, aby si více vážil každé chvíle s přáteli, každého člověka, kterého má rád a který má rád jeho. Člověk si najednou váží každé vyřčené věty, každého pohledu do očí či úsměvu. Vlastně si ani nedokážu představit, jak by to bylo smutné, kdybych tuhle rozlučkovou párty neměl;-) Děkuju taky hafo moc všem, co mi psali na rozloučenou nebo před státnicemi či po nich všechny ty smsky a maily a vzkazy na signálech. Každý z nich mi udělal radost, nebyla to marná slova. A obzvlášť děkuju taky za vaše modlitby, které mě v uplynulých dnech provázely.
A jak se tedy mám tady:-) vězte, že dobře. Jsem tu spokojený a rád. Wrocław mi připadá jako parádní město. Historické centrum je velmi pěkné a zvláštní atmosféru získává po setmění. V části města - Tumski ostrov - kde je katedrála a spousta dalších kostelů a církevních staveb má dochované plynové osvětlení, které činí v uličkách velmi příjemné dobrodružné šero. Ale je toho mnohem víc, o čem by se dalo mluvit: ulička umělců, mucha, průchody na Rynku, Panorama, sochy a trpaslíci, mno snad vám o tom všem postupně povykládám;-)
Jak tu žiju: inu na koleji, pokoj zatím sdílím se Skotem, vedle je Turek. Turků je tu spousta, ale taky Čechů a Němců. Čechů je nás zatím 6, víc jsme se ještě nenašli (celkem snad až 80 Erasmáků). Bydlení je plně vyhovující, i když to není kdovíjaká krása (ve srovnání s některými českými kolejemi tak na stejno nebo trochu horší, prý, já nevim). Ale co člověk potřebuje víc, když má na pokoji internet se signály?:-D S Čechy je to fajné, ale stejně tak i s jinými národy. Teď máme dva týdny "intenzivní" kurz polštiny, jen asi 3 hodiny denně. Takže i dost času na zařizování velké spousty papírů a nakupování chybějících věcí a poznávání města. V něčem je Wrocław úplně stejná jako Brno: vyděračští aktivisti z Greenpace a rozdávači letáčků na ulicích, hustý automobilový provoz v okrajových uličkách historického jádra, holubi všude; ale v jiných věcech člověka hned trkne do očí, že je úplně odlišné: šaliny jsou starší, špinavější, jezdí méně a nedodržují jízdní řád (zlaté Brno!), šaliny ze Škodovky typu Porsche jsem tu viděl, ale je jich ve srovnání se starými velmi málo. A nic mezi starými a Porsche jsem tu neviděl. Nemají tu žádné plánky MHD. Vidíte, co jen o šalinkách by se dalo napovídat. Je tu ale taky mnohem víc lékáren, veřejných WC a krámků s kopírováním.
A co už jsem zažil? V neděli jsem stihl po ubytování úvodní párty ve velmi zajímavém baru, snad to bylo dřív nějaké divadlo či co... V pondělí jsme měli společnou snídani a rozřazovací test z polštiny. Většina je v úplných začátečnících, menší skupinka v mírně pokročilých (většina Čechů, i když se Polsky nikdy neučili) a menší skupinka v pokročilých, kde mám tu čest být i já. Moc se těším, že se v polštině zlepším, mluvit polsky mě baví, je to prima pocit, když člověk může neustále zkoušet převádět česká slovíčka do polštiny a ono to vyjde. Vyberu pár zážitků: bezesporu asi vede paní v důchodu, co se se mnou dala do řeči v "baru" nad obědem asi na půl hodiny, no, přikyvovalo se mi hezky, myslím, že ona mně rozuměla:-D Za zmínku určitě stojí i Wojtek z informačního turistického centra s neuvěřitelnou češtinou a neuvěřitelnou ochotou (začalo to větou: Tuhle mapu si nekupujte, máme jiné levnější, lepší, aktuálnější a ve větším měřítku, pokračovalo výčtem zajímavostí a možných aktivit na celý půlrok ve Wroclawi a skončilo hromadou publikací pro každého). Krásná byla také má večerní procházka zakončená mší v katedrále. Zítra se snad vypravím do studentské farnosti, moc se těším:-)
Už je to moc dlouhý a Andrew se chystá do postele, tak to dneska skončím. Mějte se parádně a jukněte na fotečky: