Mám trošku skluz (nejen) ve psaní blogu a vím, že když to nezačnu hned odkrajovat, tak už to nikdy nedoženu. Tudíž tentokrát se ohlídnu za svou první cestou z Erasmu domů do Brna, uskutečněnou 17. až 20. dubna.
Cesta probíhá hezky, v Letohradě si konečně vyřizuju zákaznickou kartu ČD, v Ústí nad Orlicí se kochám atmosférou zdejšího nádraží, které chtěli zbourat, podobně jako se kochal nedávno Blesk;-) Navštívil jsem také zdejší nádražní hospodu, kde se mi do minuty objevilo na stole krásné moravské uzené:-) A pak už konečně začínám poznávat ta známá místa od severu Jihomoravského kraje, až po brněnské nádraží. Těším se. Šok číslo jedna: na nádražní budově je lešení, kupodivu jsem se o tom nikde při prolítávání brněnského zpravodajství na internetu v Polsku nedočetl. Šok číslo dvě: Brno je skutečně špinavé a plné válících se odpadků, je to ostuda, je mi trapně. Wroclaw má sice na ulicích taky brajgl, ale tohle je do očí bijící, u toho nádraží zejména. Za to brněnské šalinky mě čistotou a klidnou spolehlivou jízdou konejší a v klidu můžu cestou domů koukat, kde je jaká nová cedule, natřená zeď nebo tak. Je to zvláštní pocit, člověk je ve svém městě a přece na návštěvě... vezu si pyžamo, hygienu, hrošíka Čendu, jako na jakoukoli jinou návštěvu..
Rodinné detaily vám tady rozebírat nebudu, zmíním jen předčasnou oslavu mého svátku, z nichž některé dary tu mám teď s sebou, ale dva si žádaly okamžité jednání: dortičku jsme úspěšně společnými silami zkonzumovali a na nedělní odpoledne jsem do plánu zařadil nečekaný bod - zasazení stromu (šok číslo tři). Dostal jsem totiž také mladý kaštan jedlý, který se už teď skví nedaleko našeho domu na jednom (v budoucnu jistě nádherném) místečku. Nebudu vám říkat kde, dokud nebude jisté, že se ujal, protože pak byste se mi vysmáli, já vás znám;-), ale pokud se ujme, tak za pár let vás tam třeba pozvu na společný piknik, nebo tam můžem učinit externí variantu setkání signály.cz life.:-) Takže teď už mi zkrátka zbývá jen postavit dům a zplodit syna... No a tak tady na tom místě chci poděkovat vám všem, co jste mi předčasně, včasně či dočasně přáli.;-)
Sobota a neděle byla pro mne ve znamení účasti na jednom školení, které určilo termín mé návštěvy Brna (nebylo však jediným důvodem!). Školení bylo pro mne moc krásné, ať už po stránce toho, co jsem se naučil, nebo po stránce účastníka-rekreanta, nebo lidí, se kterými jsem se tam potkal a v neděli vedle nich aji seděl;-) Nechci to tu nějak rozpitvávat, protže tu na to není místo a vás se to stejně nijak nedotýká, ale i školení bylo ve své kráse rovnocenné s krásou ostatních okamžiků v Brně. Že se mi tam bude líbit jsem čekal, ale že to bude tak krásné, byl šok číslo čtyři, za což jsem vděčný také spoluškolící.
V sobotu večer jsem se zúčastnil také zpěvů Taizé na Josefské, což bylo moc příjemné zastavení (podobně jako všechny absolvované české mše sv.). A taky jsem se tu potkal s různými přáteli, některé jsem už dlouho neviděl, jiné jsem tu viděl dokonce poprvé, každé to setkání mi však přidalo kus radosti a vděčnosti. Je to strašně zvláštní, když si člověk váží každé hloupoučké věty, každého slova, které s někým můžete prohodit... Uvědomil jsem si tu, jak málo málo si člověk obyčejně váží společných chvil s přáteli, a přitom jsou tak nesmírně cenné... Někde tady se proto i zrodilo mé odhodlání více se věnovat svým přátelům ve Wroclawi (českým i polským i jiným) a také utvrdilo mé rozhodnutí jet na Duchovní obnovu týmů. Až se děvčata konečně dočkaly, až se dovyklábosím, tak jsme v malé skupince, později trochu rozšířené, asi docela obveselovali obsluhu ve Spolku:-) Byla tam zkrátka pěkná psina, jako ostatně vlastně aji na tom školení, a já si tady uvědomil zase jinou věc: že přátelství netvoří jen vážné rozhovory a vědět o tom druhém vše, co ho trápí a naplňuje radostí, ale také prosté bytí spolu. Není třeba žádných konverzačních témat, stačí si zahrát asociace a smát se blbostem a člověk je rád, že s těmi lidmi je a má pocit, že takhle s nima blbne už úplně od malička, jak jsem ještě jezdil s oranžovým autem po dvorku (kde je mu asi konec?).
No a taky jsem si v průběhu víkendu pochodil po Brně, v sobotu ráno, v sobotu večer, v neděli večer trošku...., ale Brno je nádherné celkově, žádné paneláky v centru, 90% domů má opravenou fasádu, krásně dlážděné ulice, skvělé šalinky... Budete se mi možná někteří smát, ale je to tak, člověk si krásu těchle věcí, které jsou tak strašně samozřejmé, vůbec neuvědomuje... takže to je pátý šok;-) Jako jen tak normálně, ale stejně to bylo zajímavé. Brno je opravdu strašně moc krásný město... Jakože Wroclaw je nádherná svými věcmi jako Rynek, katedrála, ostrovy s parky
No a to je vlastně všechno, zajímavý už pak byl asi jen nádražní bar v Kedzierzyn Kozle, kde se od dob socialismu vůbec nic nezměnilo a do polévky mi dali půl klobásy a kopeček brambor (rozuměj skutečný kopeček hrubé bramborové kaše, který převyšuje hladinu a tvoří na talíři žlutý ostrov v moři polévky). Cestou zpět jsem si poslouchal pěkné české písničky, zejména texty dvou písniček se mi tam hodily k těm prožitkům: Strom a Čechy krásné, Čechy vaše z Lotranda a Zubejdy (o jižní Moravěnce v mp3 nic nemám;-(, ale tahle je vážně taky hezká). Uběhlo to zkrátka strašně rychle a za chvilku jsem byl zpátky tady. Ale dozvuky ještě přišly, třeba Vendiny fotky. Já sám jsem žádné fotky z Brna nepřivezl (focení by pro mě bylo v ten víkend spíš ztráta drahocenného času), ale máte tu ode mně fotky ze čtvrteční procházky ve Wroclawi, vrámci výuky geografie města, kde mi dokonce i velmi milá a erudovaná paní profesorka Miszewská dokonce i popřála k svátku. Ten den mě pak ještě čekalo setkání szkoły wspólnoty CL, kde mně a ještě jednomu Wojtkovi zazpívali ke jmeninám Sto lat a dali číst kus textů v nešporách a od té doby jsem se začal tak nějak víc těšit na rekolekce CL, o kterých zase příště:-)
Co by měl každý dobře znát: video s ukázkou postupu při záchraně člověka
Nikdy nevíš, kdy to budeš to potřebovat, nebuď lhostejný.
K vzteku a k pláči... viz článek na idnes.cz
Podpořte petici Pocta padlým
Dnes jsem byl na moc hezké velikonoční vigilii ve wrocławské katedrále, kterou celebroval otec arcibiskup, jehož slova v oslovujícím kázání mně utkvěla v hlavě. Dnes o Velikonocích máme i my spolu s Kristem vstát z mrtvých. Přejít (pascha) od smrti k životu, od hříchu ke životu s Bohem. Po té, co jsme se očistili ve svátosti smíření od hříchu, se dnes s ním znovu máme setkat v eucharistii. Velikonoční příběh zmrtvýchvstání se tak stává současnou událostí našeho života. Kristus je náš Spasitel.
Na závěr vigilie chvíli po zaznění Händelova Aleluja byla zakončena celá bohoslužba krásným velkolepým procesím, i když jen okolo katedrály. Na začátku socha Zmrtvýchvstalého Krista a ministranti, dál členky živého růžence, potom dlouhatánský zástup řadových sester všech různých řádů, nemalý zástup kněží, biskupové, arcibiskup s Nejsvětější svátostí v monstraci za doprovodu dvou jáhnů, pod baldachýnem a s lampami, s asistencí městských strážníků a hasičů ve slavnostních uniformách s halapartnami, a na konec dlouhý zástup věřících se svícemi. Zajímavé také bylo že baldachýn, velum arcibiskupa i dalmatiky jáhnů byly vpravdě historické překrásné kousky. U nás by byly leda ve vitrínách diecézních muzeí, tady však se stále drží zásady "to nejlepší a nejkrásnější co máme, nechť slouží Bohu". A já souhlasím.
Ale teď bych rád obrátil vaši pozornost k trochu jinému velikonočnímu příběhu o vzkříšení, který mě zaujal. Pokračujte odkazem na tento článek. Myslím, že i tento příběh, jakkoli je světský, nám může být svědectvím, že i zdánlivě prohrané bitvy lze vyhrát, a tak i povzbuzením v našem přechodu (pascha) od smrti hříchu k životu se Spasitelem. Aleluja!
Tak tento víkend byl bezesporu nejintenzivněji prožitým víkendem v tomto roce. A těžko těžko se dají vměstnat všechny zážitky, dojmy a pocity do jednoho blogového příspěvku. Všechny ty věci, co se sem vejdou i nevejdou, i ty, co jsou slovy nevyjádřitelné, však spojuje jedno: moje velká vděčnost za ně.
Tudíž, začněme od začátku. Je noc ze čtvrtka na pátek a dodělávám vše, co potřebuji nebo chci před odjezdem dodělat, reflektuji výročí úmrtí Jana Pavla II. a rozhoduji se napravit svou lenost a na poslední chvíli si pročíst a promodlit ve Slově na den texty Týdne modliteb za mládež, abych se tak duchovně připravil na diecézní setkání mládeže. Začínám se nehorázně těšit. V pátek mě čeká ještě papírování s registrací pobytu v Polsku na kolejích a další předodjezdové přípravy a zběsilý úprk na šalinu a ze šaliny do vlaku směr Hradec Králové, který stíhám tak tak. Zjištění, že nesedím v polském vlaku, ale v oprýskaném vagonu Českých drah mé těšení ještě povzbuzuje. Na hranicích konečně slyším po všech těch "Przepraszam, proszę pana" libozvučné "Dobrý den, kontrola jízdenek" a "Vaše doklady prosím" a chtěl bych, aby mě přišli zkontrolovat ještě aspoň desetkrát. Zkouším se dospat, ale přesto, že v ČR to mnohem méně drncá než v Polsku, tak se mi usnout nedaří a do Hradce přijíždím značně unavený.
Než se setkám se svou hostitelkou seily, tak stihnu ještě srnčí gulášek a v katedrále zkoušku scholy Vavřineček. Je to krásné, když člověk sám tvoří celé obecenstvo a může tak plně pronikat do hudby chval Boha. Zcela mne uchvacuje píseň Já vím (žalm), něco tak krásného už jsem dlouho neslyšel. A získávají si mě pochopitelně i osvědčené tituly jako Obětování srdce, Do tmy na svet, Vzývám a slavím. Už jen kvůli tomuhle duchovnímu zastavení s písněmi těch nahoře na kůru, mělo smysl do Hradce jezdit. Ale Bůh má pro mne připraveno ještě mnohem víc krás, už jen fakt setkání se seily je velkým důvodem k radosti. S Liduškou se pak přesuneme na Bigy, kde se rozbíhá kolotoč zdravení, seznamování a chystání stánku signály.cz, který končí až po půlnoci. Díky moc hadovi, bez kterého by to prostě nešlo. Kolotoč se zastavuje na chvíli na společnou večerní modlitbu přípravného týmu. Pro mnohé asi obyčejná klasika, ale pro mne je v téhle době už modlitba ve společenství, se svíčkou uprostřed a kytarou najednou tak moc vzácná, že mě napadají podobná slova, jako křičí aktéři marushčinýho příspěvku: Važte si toho, co máte;-)
Sobota, vstávám 5:45, ověřujeme funkčnost signálského stánku, pádíme na snídani a potom do filharmonie. Zde se setkávám s dalšími signálskými propagátory a budujeme druhý stánek. Stále nevycházím z radostných překvapení, jak mají seily s Monilicou vše promyšlené a připravené a tak jde všechno hladce. Program ve filharmonii je zajímavý, režijní skupinka odvádí skvělou práci, VeKa statečně bojuje s ozvučením a stejně jako u Vavřinečku, mě písně moc oslovují, moc hezká je například ukazovací Pán dá lidu svému pomoc potřebnou, ale i jiné "hity". Jmenování vikariátních zástupců směřuje mé myšlenky do Brna, kde budou na diecézku jmenováni noví animátoři. Takový okamžik je pro mne vždy velkou slavností a rád jej prožívám. V poledne přesun zpět na Bigy, signálský stánek pěkně funguje a během skupinek je i čas na vydechnutí. A zase další a další lidi, se kterými se setkávám a trávím s nimi čas. Těžko to nějak komentovat, každé takové setkání, každé prohozené slovo, mě naplňuje radostí a vděčností, snad podobně jako píše nildo. Závěrečná pontifikální mše svatá uzavírá krásné setkání, končí tak pro mne stejnými písněmi, jako v pátek začalo. Při nesení vinných hroznů, jako bych nesl celou svou milovanou jižní Moravěnku, ovšem podle otce biskupa jsou to hrozny "přímo z Palestiny", tak nevím:-)
Rozbíhá se nový kolotoč: loučení, domluvy s ubytováním, povídání s členy přípraváku, se kterými pojídáme párky (když se později dovím, že v Brně letos nebyly párky, nemůžu tomu vůbec věřit). Klábosení ve farní místnosti mě potvrzuje můj dojem, že královéhradecká diecéze je krásná, plná krásných ochotných nadšených radostných mladých. Člověk úplně cítí, jak to všechno žije, je svědkem krásných přátelství a vztahů napříč diecézí, které utvářejí z diecéze jednu vděčnou Boží rodinu. Skutečně mě to tu oslovilo a moc rád se sem znovu vypravím, protože být účasten tohoto živého společenství církve je veliké povzbuzení. Diecézko v Brně je pochopitelně povzbuzením nemenším, v mnohých aspektech je jiné a také velmi krásné, ale Hradec mě svou pospolitostí a jednotou skutečně potěšil. Farní místnost se vyprázdnila a zůstávají ochotní nadšenci a týmáci, aby pomohli s úklidem. Mezitím večer stíhám s Jirkou, který tu zůstává na noc jako já, udělat velký nákup českých potravin (a nápojů) a vylézt na Bílou věž, ze které je krásný výhled na noční Hradec. Spát jdeme krátce po desáté večer, oba znavení, spí se tu krásně, přesto se probouzím už okolo půl páté. Takže než vstanu, mám dost času si v hlavě srovnávat všechno to, co jsem v Hradci prožil.
Ráno spapáme darované chleby, díky za ně, a jdeme na půl sedmou na mši do katedrály. Pašije jsou čtené, kněz má pěkné krásné kázání a já si při mši uvědomuji některé nové skutečnosti. Pán mě nepřestává obdarovávat a řetěz krás dále pokračuje. Po chvíli se vydáváme na nádraží, máme ještě chvilku, takže se stavíme v kostele u nádraží, kde přes dveře nasloucháme části zpívaných pašijí. Loučím se s českou liturgií a za chvíli i s Jirkou a každý nasedáme do svého vlaku, které odjíždějí shodně v 9:05. Útěchou při opouštění republiky je mi to, že na mě bude na nádraží ve Wrocławi čekat Pavel. Tentokrát se mi alespoň trošičku daří ve vlaku dospat.
Ve tři odpoledne už tedy čekáme s Pavlem na začátek Arcidiecézního setkání mládeže ve Wrocławi. Celé setkání trvá jen něco přes hodinu. Působí do značné míry profesionalizovaněji, což je škoda, protože zapojení samotných mladých není veliké. Ale také se tu objevuje scénka, kterou jsme se inspirovali loni na diecézku v Brně. Nicméně jsou tu i krásné věci, třeba polní kytice s kočičkami a palmové ratolesti do průvodu s křížem mladých a "Ježíšem" na oslátku je parádní. Zdejší setkání je však s mnohaletou tradicí velkých českých diecézek jen těžko porovnatelné a znovu si tak uvědomuju tu ohromnou vděčnost za neskutečně bohaté možnosti, která naší věřící mládeži nabízí církev v našem "jednom z nejateističtějších států světa". Setkání končí mší sv. v katedrále, která už není ale jen pro mladé. Potřetí naslouchám pašijím, dlouhému kazání otce biskupa se mi už ovšem naslouchat nedaří. S Pavlem potom ještě prolezeme skrz na skrz celé centrum a večer zajedeme ještě k Hale Stulecia, památce Unesco, kde nás pouští i dovnitř. Později tu má být nějaká zajímavá výstava, tak se sem chystám vydat ještě jednou, za denního světla.
Po deváté večer se dostávám k signálům, abych se mohl zaradovat z 15000 zaregistrovaných uživatelů, prohlédnout četné fotografie z diecézek, zjistit úspěchy ostatních propagačních týmů a přečíst blogové reportáže o diecézkách, třeba herbyho. Je to opravdu prima, když člověk takto může nakouknout do všech diecézek v republice. Chtěl bych vás povzbudit, abyste neváhali a napsali také své dojmy z diecézek, nebo vložili své fotografie, protože
Včera uplynuly čtyři roky od úmrtí Božího služebníka Jana Pavla II., velkého papeže, který jistě ovlivnil i nemálo z vás, uživatelů signály.cz. Myslím si, že je potřeba pro nás na něj nezapomínat, protože jeho připomínka pro nás, pro které byl Jan Pavel II. svědkem na cestě za Kristem.
Ale nostalgické připomínky by byly trochu málo. Jan Pavel II. nám stále má co říci, a znovu jsem se o tom mohl přesvědčit teď, kdy nám Slovo na den na signály.cz nabízelo mimo jiné i jeho texty v průběhu Týdne modliteb za mládež. I jeho staré, dnes už historické promluvy, nám stále mají co říci. Proto zde chci vložit také pár jeho slov k nám, českým mladým. Tehdy jsem byl malý kluk, ale o to víc, byly a jsou ta slova pro mne aktuální dnes.
A snad je to tak naschvál, že zrovna dnes se znovu vydávám na jedno z míst, kde jsem Jana Pavla II. potkal, do Hradce Králové. Těším se na tuto pouť k mým duchovním kořenům. Jan Pavel II. pro mne byl, je a bude svědkem víry a bezmezné lásky ke Kristovi. - A začínám se také čím dál víc těšit na setkání s papežem Benediktem XVI. v září ve Staré Boleslavi.
A samozřejmě se těším také na setkání s vámi, které v Hradci dnes či zítra potkám a poznám. Do zobaczenia!
Vydej se i Ty na své diecézní setkání mládeže nebo si aspoň přečti texty z Týdne modliteb za mládež, věřím, že to bude dobře strávený čas;-)
Zpravodajský server idnes.cz (a nejspíš i nějaká jeho tištěná podoba) přišel se zajímavým projektem "Studenti čtou a píší noviny". Můžeme si domyslet, že společnost se tak snaží získat mladé loajální čtenáře, ať tak či tak, každopádně mnohé články jsou zajímavé, protože téma prvního kola zní "Bezbožní Češi". Celé zadání si můžete přečíst zde.
Článků je publikována ohromná spousta, v archivu si můžete vybírat do aleluja (aneb ani celý zbytek postní doby by snad k přečtení všech článků nestačil). Nejlepší články studentů pak redakce vybírá i mezi své řádné zpravodajské články před oči milionů čtenářů.
A co tedy studenti píší? Zajímavé je, že obrovské množství argumentuje minulostí naší země, od Bílé hory až po komunismus, nebo poukazují na "nepotřebnost" náboženství v dnešní "šťastné" konzumní době a velmi často také interpretují různé statistiky, od sčítání lidu po mezinárodní výzkumy a do článků rvou spoustu čísel. Rád bych zde uvedl odkazy na pár článků, které mě zaujaly:
Maminka upsala moji duši někomu "Tam Nahoře"
Proč však zůstat jen u čtení:-) Zkusme oživit své blogy a napišme i my své články na jedno z témat Bezbožní Češi. Nebo k tomu snad nemáme co říci?