Je polovina května. Pro vás na tom asi není nic zajímavého, ale pro mě docela jo, protože čím dál víc odpočítávám poslední dny a týdny v Polsku, a to přestože ještě nevím, kdy se budu vracet. A s úděsem zjišťuju, kolik zcela zásadních věcí ve Wroclawi jsem ještě neviděl a neabsolvoval, neřkuli kolik míst v celém Polsku ještě chci stihnout / nestihnu navštívit...
V současné době mě ale v tomhle stíhání zásadním způsobem omezují dvě věci: plnění požadavků pro ukončení předmětů ve škole a moje nemoc. Nevím, jak se to stalo, ale jsem zkrátka nemálo nachlazený (pokud to není prasečí chřipka:-P), takže takové procesy jako vaření, jezení a umývání nádobí neřkuli dokonce nakupování mě fyzicky tak unavují, že by pak člověk šel nejradši zase spát. Určitě tyhle stavy bolavého těla, únavy a hromady posmrkaných kapesníků znáte...Takže na nějakou dobu tu nebudou žádné příliš dlouhé reportáže ani nekončící zásoby fotek... (aspoň máte čas dohnat to, co jste číst a prohlídnout nestíhali:-P).
Ale jsou také jiné věci, které si člověk rekapituluje, když se blíží tenhle pobyt ke konci: odjížděl jsem sem s nemálo plány a záměry a předsevzetími... nebudu vám to tady (minimálně zatím) vyhodnocovat nebo se vám z toho zpovídat, ale některé věci jsou skutečně velmi zajímavé... očekával jsem, že se spoustu věcí změní v mně samotném, že se po mnohých stránkách změním já (a nemyslím jen na takovéto "polepšení se", ale i celkový přístup k sobě a k životu), ale víc než to, mi tenhle pobyt tady mění jiné věci, jejichž změny jsem při odjezdu nijak zvlášť neočekával. Rozhodně je pro mě překvapením, jak rozličně se za tu dobu změnily a mění moje vztahy: ať už vztahy k něčemu (aktivitám, společenstvím, angažování se v něčem) nebo konkrétní vztahy s druhými lidmi... Je to zajímavé...
Teď mi třeba udělalo radost, že mi napsala kamarádka (tímto Tě znovu zdravím), se kterou jsem se viděl jednou v životě a napsali jsme si jen pár vzkazů v listopadu. Nepřipadá vám někdy taky neuvěřitelně zvláštní, až smutné, jak na sebe zapomínáme? Jak necháváme lidi procházet naším životem sem a tam? Nevšímáme si jeden druhého, jen žijeme paralelně vedle sebe každý sobecky ten svůj život? Necháváme lidi z našeho života odcházet a sami z životů druhých couváme a odcházíme? Kde je láska? Porád se sebe sama ptám na takovéhle a podobné otázky a ani přitom nemyslím na žádné konkrétní lidi, protože při kladení těchto otázek musím myslet na úplně všechny lidi, co do mého života někdy vstoupili. Týkají se celého mého "já" (nevím jestli je to srozumitelné...).
No a tak já du zase smrkat a umývat nádobí.
(Mimochodem, kdybyste měli nějaký nápad, jak efektivně využít následující suroviny, tak sem s ním, nejlíp co nejvíc z nich zároveň: zavařené okurky, strouhanka, moučkový cukr (aneb jak říkají Poláci cukier puder), pomazánky (aneb jak říká Martínkec paštiky), jablka, česnek, olej, různá koření, hladká mouka - to jsou totiž věci, kterých tu mám asi poněkud nadbytek.)
(Název a forma příspěvku vycházejí z mé inspirace zde :-))
((Miluju texty v závorkách.))
Nuže:-) O duchovní obnově týmů signály.cz, jste si už jistě mnozí početli v zajímavým Liduščiným článku, pochopitelně se budu snažit nepsat o tom samém stejně, ale především chci vydat o d.o.t.s.cz své osobní svědectví, protože taková akce je do značné míry věcí osobní. Doufám, že i v tomto se mi seily podaří následovat.
Jak už víte, v Brně jsem byl naposled dva týdny před obnovou, takže to byl pro mně návrat po (zdánlivě nesmysluplně) krátké době. Cesta utekla poměrně velmi rychle, na chvilku jsem se stavil doma a než jsem stačil usnout, už vlak stavil v Náměšti, kde mě za chvíli vyzvedli z Brna jedoucí Hever, evulka, Clara a spousta zavazadel, se kterými se můj bágl rychle spřátelil. Jak ukazují moje fotky, tak na počátku nás čekala řádná prohlídka celé fary, na které jsme byli přivítání Radiem, Kikinou a oqoq, i když do sklepa a na půdu nás nezavedli. Významné rovněž bylo moje setkání s dřevěnými hračkami a s kočárkem, které pěkně zdokumentoval Radio na svých fotkách. Když se k tomu přidají zapité špekáčky, pár nesmělých i smělejších písniček na kytaru, zajímavá veselá kytička a všechna ta slova prohozená s přáteli, hnedle se člověk cítí vpravdě doma. A pocitu domova nebrání ani to, že s Clarou, Kikinou i evulkou máme poměrně větší poznání ještě před sebou, protože před obnovou jsme příliš v kontaktu ještě nebyli. To mi připomíná jednu z krásných zkušeností (nejen) našeho hnutí CL, která se tu tak znovu potvrdila: "přítel není ten, s kým všechno sdílíš a dobře a dlouho se znáš, ale ten, který jde za stejným cílem, který se dívá stejným směrem jako Ty".
Rozehrání zajímavých Aktivit, které jsme stejně měli vyhrát já s Clarou!, a následující blbnutí rozverných Zlíňáků i nás všech, ústící ve zvukovou modifikaci Aktivit nás drží pohromadě až do okamžiku, kdy "smíchy usínáme" a jelikož je poměrně pozdě, tak jdem spát. Ráno se už nemůžu dočkat, až budem zase spolu a až se odstartuje duchovní obnova, takže poměrně brzy nenápadně budím děvčata svým rachocením v kuchyni (ve skutečnosti jsem se samozřejmě snažil chovat tiše a nevzbudit je). Ráno nemohlo začít lépe než snídaní z buchet venku na sluníčku, k tomu hrnek kakaa, zkrátka rekreační obnova, jak má být. Po chvíli však už neodoláváme lákavému hřišti, na kterém má pro nás Radio připraveny dvě zajímavé hry, které jsme samozřejmě poměrně vyhráli. Při této tělesné obnově přijíždí Boris s rodinkou a později v čase oběda i všichni zbylí účastníci obnovy, včetně o. Jendy Pacnera. Oběd se stává sice poněkud rozvleklým, ale aspoň je čas na povídání, případně seznamování, neřkuli hraní si s hračkami, což minimálně mě obohatilo formou určité společenské obnovy, člověk je zase mezi poměrně normálními lidmi, kteří mluví česky.
V podvečer už posloucháme zajímavé Jendovo povídání o službě, a nejen o jeho službě v Kosovu, které si mohu reflektovat směrem ke své službě na signály.cz i v životě obecně. Tato služební obnova plynule přechází v tu nejvznešenější službu, a sice bohoslužbu ve společenství s místními farníky. Nutno říct, že tahle krásně zpěvem doprovázená mše sv. na moravském venkově je od Pána Boha velký dar. Po té pokračujeme zasypáváním Jendy svými dotazy a po večeři Cestou světla. V téhle velikonoční obnově nám snad vyvstávají otázky: jak změnilo můj život Ježíšovo zmrtvýchvstání? věřím, že Kristus skutečně žije? ukázal se vzkříšený Kristus také mě na cestě do mých Emauz? co jsem ze setkání se vzkříšeným Kristem pochopil? skládám svou naději v příslib nebeského království?
Noční silentium nám poměrně brzy protíná recitace ranních chval a poměrně mlékem zalité zajímavé opražené ovesné vločky. Vítkova dopolední slova o životě a duchovním životě se odrážejí v našich dvou chvilkách samoty nejprve životní obnovou a posléze duchovní obnovou. Pro mne osobně jsou tyhle chvíle skutečně přínosné a jsem za ně vděčný, i když všechny ty uvědoměné věci ještě poměrně delší čas budou doznívat. Poledne kolem brgulu, který jediný je skutečně zajímavý, a odpoledne s výletem k přehradě skýtají velké příležitosti k poměrně méně i více vážným hovorům s přáteli a jsou tak nejintezivnější částí přátelské obnovy, která ale pochopitelně prostupuje poměrně celým pobytem ve Valči. Krásně se nám vydařil také večerní pudink a povídání s ViZem po večeři, které končíme adorací v kostele, která je myslím, že snad i poměrně pro všechny z nás, opravdovou Boží obnovou. Večerní hodnocení akce nás znovu vrhá do pracovní obnovy a polská ochutnávka mi tak trochu připomíná, že mě čeká taky ještě několik zajímavých týdnů polské obnovy.
V neděli nás evangelium o dobrém pastýři shromažďuje u poměrně bohaté snídaně, po které se vydáváme - z poměrně velké části pěšky - do Dolních Vilémovic. Cestou se modlíme růženec s osobními tajemstvími, který mně trochu zaskočil tím, jak je pro mě osobní obnovou. Zbytek cesty ale vesele dohopsáme v rytmu lidových písní a zakončíme na kolotoči na dětském hřišti před kulturákem, kde se za chvíli rozpočne zajímavá poutní mše sv. ke sv. Floriánovi, tato mše naší poutní obnovou naši obnovu po duchovní stránce uzavírá. Trubači trúbajú a činí tak mši vskutku poměrně slavnostní. Zajímavá chvíle ovšem přichází po mši sv., kdy orchestřík začne ze pár poměrně dlouhých valčíků a polek, čemuž mé nezpolštěné nohy nemohou odolat a za chvílu už je většina signálistů v jednom kole, snad k poměrně nemalému překvapení místních obyvatel, kteří se do tance zatím nemají. Po poměrně menší ale jistě zajímavé propagaci signály.cz mezi místní mládeží se tak nesmazatelně svým tancem zapisujeme do dějin místní letošní pouti, kterou končíme v útulné kapličce sv. Floriana. Zpátky se vracíme poměrně část autem, část pěšky, abychom stihli ohřát výborný brguleček, poklidit faru, sbalit své saky paky, skonzumovat dobrůtky z pouti, poděkovat si a uhánět domů. Zajímavé ovšem je, že Pán Bůh nám ještě chce asi velkoryse dopřát a poměrně značná část se nás znovu ještě na chvíli sejde v roomu a v kavárně/cukrárně/zmrzlinárně/koktejlárně. Šťastní, přestože poměrně unavení, se z této zajímavé mnohostranné duchovní obnově rozcházíme každý do svých domovů.
Jsem velmi rád, že jsem tento zajímavý čas mohl s vámi strávit, poměrně dost si s vámi popovídat, obnovit se nejen duchovně, i když duchovní aspekt zůstal jednoznačně na prvním místě, a moc se těším na další obnovy s vámi a s Bohem, ať už budou jakkoli mnohostranné či jednostranné. Bohu i vám všem velké díky. "You are my sunshine!":-)
A už je tu zase pátek a s ním další víkend (24. - 28. dubna). Tentokrát se vydávám na duchovní cvičení aneb rekolekce našeho hnutí Comunione e Liberazione v celopolském měřítku, které se konají nedaleko na Dolním Slezku v městě Świdnica. Kostru duchovních cvičení tvoří satelitní přenos z toho, co povídá šéf našeho hnutí na duchovních cvičeních v Rimini. Podobným způsobem jsou s Rimini spojeni i mí čeští přátelé v maďarské Ostřihomi a další lidé celkem v 17 zemích světa. V samotném Rimini se duchovních cvičení účastní tisíce. Ve Świdnici je nás několik desítek, asi necelá stovka a Wrocław tu má silné zastoupení. Vnímání polského simultánního překladu je docela obtížné, nicméně základní myšlenky vstřebávám a ještě o nich diskutujeme na pokoji či v náhodně či nenáhodně sešlých skupinkách.
Zajímavou odpověď slyšíme například na otázku: "Jak nezapomínat na Krista a žít s Kristem v průběhu dne, při práci, zaměstnání, starostech a problémech?" Odpověď je totiž formulována protiotázkou: "Jak můžeš v těch chvílích žít bez Krista?" Převrácený pohled na věc, který otvírá nové obzory...
Přínosné jsou ovšem i společná jídla, kde si Vojtíšek pravidelně nakládá velké porce, protože tahle domáčtější polská kuchyně je vážně dobrá:) U jídla je také čas na další různá seznamování a povídání, nemluvě o sobotní siestě na trávníku, kde panuje výborná nálada, ale kde jsem stihl i na chvíli usnout. Rekolekce se odehrávají v krásné vilové čtvrti (19. století - 1. pol. 20. stol.) se zahradami a vzrostlými stromy, celou dobu svítí sluníčko a je prostě krásně. Takže není divu, že se rozhoduji zůstat o den déle.
Nocleh si zajišťuju v Mládežnické ubytovně, která je velmi příjemná. V neděli odpoledne prochodím skrz na skrz celé centrum Świdnice včetně přilehlých parků, kterých tu jsou obrovské plochy, vzhledem k ploše města. Nejzajímavější je kostel evangelické církve, památka Unesco. Jeho základem je složitá dřevěná konstrukce a uvnitř je celý barokově vymalovaný. Ale nepředstavujte si žádné české baroko, protože tu jsou všechny malby na dřevě, včetně stropních fresek, což je velice působivé. Jedná se o tzv. Kostel míru, který bylo na základě dohody katolickým panovníkem dovoleno evangelíkům postavit po Vestfálském míru (aneb vzpomínejte na dějepis). Podmínkou však bylo, že nemůže být kamenný, a tak vznikl tenhle skvost a ještě další dva menší dřevěné kostely. Později byly uvnitř dostavěny ochozy, takže kostel dokázal pojmout tisíce sedících a tisíce stojících lidí. Druhou zajímavostí ve Świdnici je katolická katedrála, která je katedrálou teprve pět let, protože Świdnické biskupství, jak nám na rekolekcích vysvětlil místní biskup, je velmi mladé (přesto už má vlastní seminář, pomocného biskupa atd.). Katedrální bazilika je ovšem mnohem starší, což dokazuje přes sto metrů vysoká věž, tzn. po Częstochowé druhá nejvyšší věž v Polsku, obří obrazy s bohatě zdobenými rámy, či majestátní baldachýn nad svatostánkem. Oba chrámy i celé město můžete zkouknout ve fotogalerii.
Plán na pondělí vymýšlím v průběhu neděle. Vstávám v 6 ráno a vydávám se do městečka Sobótka, na půli cesty mezi Świdnicí a Wrocławí. Samotné městečko je docela ospalé, děti jdou ráno do školy, Rynek tu představuje spíš dlouhá pěkná náves. Hlavní turistická atrakce a i můj cíl se však nachází nedaleko za městem: hora Ślęża. Má něco přes 700 m n. m., okolní terén tedy převyšuje o 500 m a tvoří tak výraznou dominantu, asi jako náš Říp. A stejně jako Říp se váže ke starobylé minulosti Slezanů i Keltů, kteří zde měli své hradiště a pohanské kultovní místo. Dnes je však především krásným místem přírody, po které se mi již stýská, protože naposled jsem byl v lese v únoru v Trzebnici. Obtěžkán batohem se spacákem a novou karimatkou (které jsem celý víkend nakonec vůbec nepotřeboval) stoupám nahoru po červené. Nic extrovního, ale je to pěkné a příjemné, sluníčko svítí.. Na vrcholu je příležitost k odpočinku, pěkná restaurace s nevlídnou obsluhou, zajímavý, ale zchátralý kostelík a podobně zchátralá rozhledna. Mám ještě čas, a tak to bych nebyl já, abych si nevymyslel nějakou zacházku, tentokrát skutečně extrovní: sestupuji kus po opačné straně hory (po žluté), abych se znovu vrátil na vrchol po modré. Zdánlivě nesmyslné plýtvání silami se ukázalo jako velmi obohacující, protože výstup po modré je mnohem krásnější, i když také náročnější. Nabízí krásné pohledy na vrchol hory i zdolávání skalisek po cestě. Druhý sestup volím po žluté na opačnou stranu, směrem zpět do Sobótky, což je také šťastná volba, protože tu je pěkný bukový les, kytičky a hezká panoramata Sobótky. Takže tenhle výlet za ty peníze, odřené lýtko, zničený zip na kapse na bundě a od větví poškrábanou novou ještě nepoužitou karimatku rozhodně stál.
Asi o půl třetí odpoledne už nasedám do autobusu do Wrocławi, na koleje a honem na polštinu. Tohle pondělí však přinese ještě velmi bohatě naplněný večer. Máme domluvené setkání s Wojtkem ze zdejšího Turistického a informačního centra, který když studoval kartografii, tak byl na výměnném pobytu na našem Geografickém ústavu v Brně. Banda Čechů a Moraváků spolu s Wojtkem tedy okupuje Bar Instytut s českým pivem, kde se od Wojtka dozvídáme, že kousek od nás sedí známý spisovatel detektivek a později tam sedí zase vedoucí odboru kultury města. Jsme tu tedy samá smetánka:-) S Wojtkem povídáme a povídáme, o Wrocławi, o Polácích, o nás... Do konce už vydržíme jen v trojici, což ovšem stojí za to, protože cestou na šalinu a na něco k snědku si děláme dlouhou zacházku, při které nám Wojtek ukazuje spoustu věcí: židovskou čtvrť, další hospodu s českým pivem, královský zámek s nově otevřeným muzeem, místo stavby obří koncertní haly (tři sály pro tisíce lidí) a další a další věci. Znaven se vracím na koleje, abych se začal řádně těšit na duchovní obnovu týmů signály.cz, o které snad také brzy napíšu. O takovém pondělku se mi ještě v neděli zkrátka ani nesnilo:-)