Cítím v kostech, že bych měl konečně napsat taky něco o Ukrajině. Konkrétně tedy o Podkarpatské Rusi, bývalé to části Československa, dnes jakožto Zakarpatské oblasti součásti Ukrajiny.

Kdo z vás už využívá novou funkci Co se děje a má mě v přátelích, tak už určitě viděl moje fotky z Ukrajiny, ale ony nikdy nemůžou vypovědět úplně všechno. Stejně jako slova nemůžou, ale střípek po střípku snad vytvoří nějakou mozaiku, ze které si uděláte představu, co jsem od 29. srpna do 7. září společně se studenty Biskupského gymnázia Brno prožil.

Na začátek bych měl asi říct, že tenhle Bohem krásou a dobrými lidmi obdařený kraj, jsem navštívil již podruhé. Prvně to bylo v roce 2006 se skupinou okolo P. Romana Kubína z DCŽM. Proto jsem se nehorázně moc těšil, protože jsem věděl, že to, co mi Bůh v těchto dnech ukáže, bude velkolepá ukázka jeho stvořitelského umu. Brzy se ukázalo, že Bůh je skutečně velkorysý dárce, protože za celých těch deset dní na nás nekápla ani kapka deště a bylo skutečně krásné počasí (pomineme-li vždypřítomnou mlhu na Hoverle a zimu v noci).

Ale nebudem si přece povídat o počasí, ne? Každý z vás, kdo byl někdy na Podkarpatské Rusi nebo alespoň v jiné části Karpat mi dá zapravdu, že tyto hory mají v sobě obrovské kouzlo. A zvláště právě podkarpatoruské poloniny, početnými stády ovcí vypasené hřebeny hor. Fotky, na které jsem vám tu dal odkazy, zaznamenávají tu krásu tak z 5 až 10 procent, zbytek musíte prostě zažít. To se ani nedá nazvat, že by to byl zážitek, to je skutečná událost. Když stojíte někde v sedle a ať už se podíváte na pravou nebo na levou stranu hřebenu nevidíte nic jiného, než jen pusté kopce, nikde ani živáčka, žádný dům ani jiné stavení, jen kopce a kopce až tam daleko daleko na obzor, do všech stran. K tomu ticho, kterým se prohání horský vítr nadnášející těla letících ptáků. Skoro se chce použít slova kýč, ale není to kýč, je to opravdová pravá nefalšovaná nádhera. Je to skutečně tak krásné a já toho teď tady na této polonině můžu být svědkem.

Rád bych napsal i pár slov ke kolegům spoluexpedičníkům. Vybavila se mi teď úplně jiná scéna, kdy Jan Pavel II. uprostřed mladých, tuším na Světovém dni mládeže v Torontu, se mladých ptá: "Co budeme dělat?" Papež už měl být dávno na jiném programu, ale je dál s mladými, kterým stačí být spolu, být s ním, a není potřeba nic konkrétního dělat nebo říkat. Jen být spolu a zažívat společenství. Podobný pocit jsem zažíval i s těmito mými přáteli, z nichž jsem většinu před odjezdem vůbec neznal. A myslím, že to naše sjednocení do přátelství, je dílem zase těch krásných hor. Společně prožitá veliká událost všechny její účastníky sjednocuje. Své o tom jistě víte vy, co jste byli přítomni na ActIv8 tomuto okamžiku.  

A Bůh? Je to ten, kdo to jen stvořil a dal nám pěkné počasí? Vůbec ne. Se mnou tam byl každý den a já o tom mile rád svědčím. Ráno mě budil slunečními paprsky a večer mi dával usnout, když mě zahřívalo vědomí, že je mi blízko a neopouští mě i v té zimě, která rozechvívala mé tělo nejednu noc. A taky se mnou vyšlapal všechny kopce, ať už to byly malé kopečky na pár zdrávasů nebo pořádný výšlapy na celej růženec. Mával mi křídly ptáků nade mnou kroužícími, aby mi připomínal, že on vládne celému nebi i zemi. Ukazoval mi barevná kvítka, jejichž jména mi už asi navždy zůstanou utajena, abych chápal, jak až do těch nejmenších detailů má promyšlený plán s dary a milostmi, kterými mě neustále zahrnuje. A jak mě rozesmíval při veselých příhodách a radostných písničkách, co jsem si bezstarostně celé hodiny mohl broukat. Co víc říct? Dokonalá láska, dokonale nádherný, k nám, lidem.

Pán Bůh zaplať.

PS. Máte Podkarpatskou Rus také ukrytou ve svém srdci? Přidejte se do našeho společenství :-)