Mám chuť napsat strašně moc příspěvků do svého blogu, napsat slova Mám tě rád všem svým přátelům nebo napsat úvahu o pláči, poklábosit o tom, jak mi je, nebo si na něco jen tak zavzpomínat. Když si tak procházím archiv svého blogu, tak zjišťuju, že píšu většinou reportáže, anebo takové skryté výzvy či prosby, když jsem po vás něco chtěl. Ale abych napsal něco jen tak, to ne. A při tom já píšu jen tak tak rád. :-)

Dnes mám povídací a nostalgickou náladu, poslouchám písničky, co jsem dlouho neposlouchal a vzpomínám na nejrůznější věci. Na dobu, kdy ještě nebyly signály.cz, na dobu, kdy jsem neznal ty desítky lidí, co jsem poznal díky signály.cz. Vzpomínám na dobu, kdy jsem chodil ještě na Bigy. Je to hrozně zvláštní. Dnes mi ta doba přijde jako absolutně bezstarostná a idylická. Měl jsem de facto na sebe spoustu času, i když jsem měl dost mimoškolních aktivit (ministranty, Opatov, skaut, italštinu, taneční...), pořád jsem si užíval chvil pro sebe. Nikdy nezapomenu na pomaličké brouzdání hlubokým listím ve Wilsoňáku. Nikdy nezapomenu na chvíle, kdy jsem do téhož lesa u školy si chodil sednout na lavičku se svým deníkem, kdy jsem chodil trhat pampelišky na sjezdovku. Na chvíle, kdy jsem si vybíjel vztek a zoufalství tím, že jsem tutéž sjezdovku vybíhal odzdola až nahoru, třeba i ve sněhu. Nebo na takové ty depky, které se mi dneska zdají strašně malicherné, při kterých jsem zbůhdarma utíkal tím stejným lesem po cestách nebo ještě lépe mimo cesty, sem a tam, doprava a doleva, a dolů dolů až k prvním domům, nebo tam stranou, kde nejsou pejskaři... Byla to taková krásná poetická cochcárna, kdy jsem si dělal, co jsem chtěl. Ne však ve smyslu vzdoru a života bez omezení, ale ve smyslu pravé svobody: svobody přemýšlet a uvažovat, svobody utíkat, když má člověk chuť, svobody ležet na zemi, nebo čučet do blba, svobody snít, svobody mít své starosti.

Anebo si vzpomenu na chvilku na můj drahý milý Opatov, kterému teď pomaličku můžu splácet, co mi dal. Vzpomínám na to, jak jsme se chodili koukat dolů do "té místnosti" a dlouhé minuty koukali na tu spoušť a brouzdali svými sny o tom, až tu jednou bude společenská místnost nebo kaple. Vzpomínám, jak jsem poprvé objevil výklenek za obrazem s tajuplným klíčem. Nebo jak jsem nechtěl jíst naklíčenou čočku (ať mi to paní kuchařky odpustí). Vzpomínám jak jsem jako primánek usínal v klučičím pokoji v dnešní jídelně s pohledem na krásný strop a nechal si snít o tom, jak jednou v těch zelených kamnech, až tu budem v zimě, pořádně zatopíme a bude tu to pravé teplo domova. Anebo později, jak jsem si jako vedoucí nechal od dětí víst věněčky z pampelišek, jak jsem si nechal zkrátit vlasy o 15 centimentrů u místní kadeřnice anebo třeba, jak jsme pořádali koncert romantických písní v jídelně přes celý polední klid až do odpolední svačiny. A vzpomínám na svou touhu faru zvelebovat a pracovat, na můj oblíbený dřevník, ve kterém jsem každé léto chtěl udělat pořádek. A nemůžu nevzpomenout na Událost největší, kdy jsme coby stateční hoši s knedlíkem v krku šli zkoumat půdu a hledat mrtvou paní, která vyděsila naše spolužačky. A zvuk Pelíšků, který mi zní do uší, či jiných písní, které navždy zůstanou spojeny s mými Opatovy....

A snad bych mohl i vzpomenout na krásné veliké opravdové táborové ohně na skautských táborech, na všechny důležité a symbolické obřady u ohně a že jich je. Na rozhovory o víře. Na přátelství s holkama z Oslavan. Na slunko na zápraží. Na hvězdy při hlídce. Na samotu. Na ticho. Na pot. Na tmu.

Ale všechno by to bylo jen takové plkání o ničem, kdybych nevzpomenul na toho, kdo za to všechno může. Na Pána Boha. Byl to On, kdo nám dával naději, že má smysl se věnovat první hrstce Bigystrantů. Byl to On, kdo mi byl útěchou ve chvílích samoty. Byl to On, kdo mě přivedl k odvaze zaklepat na kabinet a přihlásit se na pobyt v Itálii s Italy. Byl to On, kdo mně obejmul, když mi nestačil Wilsoňák. Byl to On, který dával smysl nesmyslné lásce. Byl to On, kdo mě naplňoval absolutním štěstím i ve chvílích beznaděje a zoufalství, jakkoli to zní neuvěřitelně a blbě. Tak jsem byl šťastný!

A teď uděláme takový malý kvíz: zkuste se zamyslet, co tomuhle příspěvku ještě chybí. Máte na to minutu. .... .... .... ještě ne ...... .... ještě chvilku ...... máte? - jestli jo, tak pokračujem:

Áno správně, snad každému z vás musela přijít na mysl otázka a co dnes? Teď jsi šťastný? Dneska už není Tvůj život tak krásný? Inu, je, tovítežeje. Život je krásný pořád a člověk, který má naději u Pána, je i šťastný pořád. Jestli má po mně zbýt jedno jediné životní moudro, tak chci, aby to byla věta Křesťan se pozná podle toho, že je šťastný. To je totiž tak. Člověk si připadá v životě, dnes, včera, zítra, tento týden, příští týden, porád takový ne úplně šťastný, že to porád není ono, a mohlo by být líp. A spousta lidí pak propadá pesimismu a depresím. Ale ono při tom stačí udělat jen takovou maličkost: nechat se někým vytočit :-) Řečeno obrazně: nechat někoho, aby Ti řekl: "Ohlédni se, podívej, co krásného máš za sebou, podívej, co jsi všechno prožil, pamatuješ, jak v létě svítilo slunko? Vzpomínáš jak Tě tehdy při tom setkání mrazilo v zádech? Koukej a čti, co Ti kdo kdy napsal. No nebyl ten včerejšek krásný nakonec? A pamatuješ ještě jak Tě tehdy ten člověk obejmul? To byla krása... Jejda a když jsi byl malé dítě, to byla paráda." Každý z nás musí přitakat. Jistě, každý z nás měl v životě těžkosti a obtíže, ale i na ně člověk po letech vzpomíná rád, s úsměvem, jako já dnes. A právě toto vzpomínání mi dává naději, že dnešek, zítřek, víkend, tenhle rok, příští rok... se zapíší do mých dějin stejně šťastným písmem, jako všechno to minulé. Dnešek bude dnem šťastným, Bohem požehnaným!

A zakončím větou z jednoho našeho signálského spotu, kterou jsem si moc oblíbil teď v Prostějově:

(-: Tak vyraž :-)