Dneska šla asi většina z vás do kostela, na Popeleční středu, no a tak i můj blog dnes nakoukne do polských kostelů. A zažije přitom neočekávaná překvapení.:-)

Většina Čechů žije mám pocit, že v Polsku je 100% lidí katolíky. Upřímně řečeno nevím, jaká je realita, protože se sto procenty Poláků jsem o tom ještě nemluvil;-) Každopádně v historii Polska tomu tak dříve rozhodně nebylo, žili tu vedle sebe docela pokojně římští katolíci, řečtí katolíci, pravoslavní, luteráni, příslušníci arménské církve, židé, muslimové a spešl případ tvořili Karajmové (tolik co nám vyprávěli ještě v Brně na univerzitě o dějinách Polska). Tehdy však Polsko zabíralo i docela jiná území a bylo nejen multikonfesní, ale i multietnické. Dnes je situace značně odlišná, ale přesto najdeme třeba jen v samotné Wrocławi i příslušníky jiných než římskokatolické církve. Kromě římskokatolické katedrály tu najdeme i polskokatolickou katedrálu (obdoba našich starokatolíků), dále řeckokatolíky, pravoslavné, kapli FSSPX, luterány, metodisty, baptisty, adventisty a další protestanty, ale i synagogu, centrum buddhistické a islámské. Takže s těmi 100% to zas až taková pravda nebude. 

 

Wawrzyny

 

Na druhou stranu je ovem pravda, že římskokatolický kostel je tu skoro na každém rohu a do každého z nich chodí nemálo věřících a slouží se v něm na naše poměry velké množství mší svatých i ve všední dny. Takže i studenti tu mají studentské mše v nejednom kostele každý den, a nebývají prázdné. Zatím jsem tu poznal dvě hlavní studentská centra, Wawrzyny u kostela sv. Vavřince, kousek od mých kolejí, a dominikány. U Vavřince mají studenti k dispozici menší kostel, respektive dolní část dvoupatrového kostela, a spolu s ním prostory pro své aktivity. U dominikánů je oproti tomu obří kostel, do kterého chodí i ostatní věřící. Bylo skutečně impozantní, že tak obří kostel byl na nedělní večerní studentské mši sv. zaplněný do posledního místa a nemálo lidí ještě stálo. Asi jako bývá zaplněný kostel na studentské v pondělí v Brně u jezuitů, až na to, že zdejší dominikánský kostel je snad dvakrát tak dlouhý.

Na závěr pár zajímavých odlišností: jedna z prvních věcí, co člověka trkne do očí, že více než u nás, tu jsou rozšířeny zařízení na promítání textů písní (displeje, dataprojektory nebo i promítačky diáčků), všiml jsem si toho v nejednom kostele. Naopak jsem zatím nepotkal v kostele kancionály... Osobně jsem zastáncem, aby v kostele bylo obojí. Co mě velmi překvapilo, při samotné liturgii, je pozdravení pokoje, které se mnohde provádí jen drobnou úklonou směrem k blízkosedícím osobám, bez podání ruky. Jinde to mají kombinované: přímým sousedům podat ruku a na vzdálenější se uklonit. Ale na studentských u sv. Vavřince se tak jak u nás podávají ruce o sto šest. Je to zkrátka různé. Naopak co je společné snad pro všechny kostely, že lidé začnou odcházet po mši sv. hned jak kněz odejde do sakristie. V polovině závěrečné sloky písně tedy zároveň začíná tlačenice u východu a po dozpívání jsou v kostele už jen hrstky zbožnějších duší. O to více jsou však zbožnější a zůstávají v modlitbě i na delší čas. Samostatnou kapitolou (pro ministranty) je zvonění, které je také různé v různých kostelích, obecně je ho ale řekl bych více. Tolik tedy pár střípků z "kostelních" odlišností.

Aby tento blogový příspěvek nebyl jen o tom vnějším projevu, ale i o té vnitřní podstatě náboženského života, rád bych se s vámi podělil o pár myšlenek z dnešního kázání P. Stanisława Orzechowského, řečeného Ořech:) ze zdejší studentské farnosti. Text evangelia si asi pamatujete, kdyžtak si ho připomeňte třeba na katolíku. Jaké si dáme předsevzetí? Jak prožijeme postní dobu? Orzech nás vyzval k 10 minutám denně modlitby/rozjímání. Říkáte si, to je toho, to vyzývaj kněží pořád. Jenže, tím to nekončí, milánkové:-) Orzech nás nabádal, že správný postní skutek není věnovat 10 minut denně Pánu ze svého volného času po té, co si vše "důležitější" vyřídím, naučím se, najím se, uklidím... Naopak, tak, jako židé jako celopaly předkládali Bohu ty nejlepší jehňata a nejlepší kůzlata ze svého stáda, máme my dát Bohu těch svých nejlepších, nejkrásnějších, nejdůležitějších deset minut, a ne až to, co zbyde. Myšlenka druhá: věnujme dalších takových deset minut svým bližním, najděme si deset minut na to, abychom pověděli o Kristu těm, co o něm neví. Myšlenka třetí, a ta se váže k tomu evangeliu: v dnešní době je třeba konat jinak, protože dnešní farizejství je jiné. Ježíš by nám asi v dnešní době řekl: když se postíte, nestyďte se říct svým spolustolovníkům, že si ten řízek nedáte, protože se v pátek postíte; když se modlíte, nečekejte, až bude spolubydlící mimo, ale modlete se tehdy, když je v pokoji s vámi a když vás vidí; a když přispějete almužnou na dobrý projekt, řekněte o tom i ostatním, ať ve vás mají příklad a vidí, že i dnes existují dobročinní lidé. Slyšeli jsme tedy v kázání nejen o postu jako o vnitřní přeměně člověka, tak jak zvířata na jaře mění srst, ale i o určitém okolímotivujícím a evangelizačním rozměru postu. Tak hurá do toho:-)

Wawrzyny

A na úplný závěr se s vámi ještě podělím o jedno bohatství dnešní středopopeleční liturgie: při mši svaté doprovázela liturgii malá scholas, myslím toliko pět děvčat a dva kytaristi. A vskutku moc krásně, a po přijímání mimo jiné zapěli i polskou verzi jedné z mých oblíbených písní Tobě patří chvála. A jak se vytratili ti lidé po skončení mše (viz výše), tak hráli a zpívali a chválili Boha dál. Čekal jsem zrovna na polskiego kolegu, takže jsem tam ještě mohl v klidu dlít s nimi a setrvat v modlitbě spolu s dalšími cca 20 mladými, kteří stejně rádi jako já byli účastni jejich krásných chvalozpěvů.