Tak tento víkend byl bezesporu nejintenzivněji prožitým víkendem v tomto roce. A těžko těžko se dají vměstnat všechny zážitky, dojmy a pocity do jednoho blogového příspěvku. Všechny ty věci, co se sem vejdou i nevejdou, i ty, co jsou slovy nevyjádřitelné, však spojuje jedno: moje velká vděčnost za ně.

Tudíž, začněme od začátku. Je noc ze čtvrtka na pátek a dodělávám vše, co potřebuji nebo chci před odjezdem dodělat, reflektuji výročí úmrtí Jana Pavla II. a rozhoduji se napravit svou lenost a na poslední chvíli si pročíst a promodlit ve Slově na den texty Týdne modliteb za mládež, abych se tak duchovně připravil na diecézní setkání mládeže. Začínám se nehorázně těšit. V pátek mě čeká ještě papírování s registrací pobytu v Polsku na kolejích a další předodjezdové přípravy a zběsilý úprk na šalinu a ze šaliny do vlaku směr Hradec Králové, který stíhám tak tak. Zjištění, že nesedím v polském vlaku, ale v oprýskaném vagonu Českých drah mé těšení ještě povzbuzuje. Na hranicích konečně slyším po všech těch "Przepraszam, proszę pana" libozvučné "Dobrý den, kontrola jízdenek" a "Vaše doklady prosím" a chtěl bych, aby mě přišli zkontrolovat ještě aspoň desetkrát. Zkouším se dospat, ale přesto, že v ČR to mnohem méně drncá než v Polsku, tak se mi usnout nedaří a do Hradce přijíždím značně unavený.

Než se setkám se svou hostitelkou seily, tak stihnu ještě srnčí gulášek a v katedrále zkoušku scholy Vavřineček. Je to krásné, když člověk sám tvoří celé obecenstvo a může tak plně pronikat do hudby chval Boha. Zcela mne uchvacuje píseň Já vím (žalm), něco tak krásného už jsem dlouho neslyšel. A získávají si mě pochopitelně i osvědčené tituly jako Obětování srdce, Do tmy na svet, Vzývám a slavím. Už jen kvůli tomuhle duchovnímu zastavení s písněmi těch nahoře na kůru, mělo smysl do Hradce jezdit. Ale Bůh má pro mne připraveno ještě mnohem víc krás, už jen fakt setkání se seily je velkým důvodem k radosti. S Liduškou se pak přesuneme na Bigy, kde se rozbíhá kolotoč zdravení, seznamování a chystání stánku signály.cz, který končí až po půlnoci. Díky moc hadovi, bez kterého by to prostě nešlo. Kolotoč se zastavuje na chvíli na společnou večerní modlitbu přípravného týmu. Pro mnohé asi obyčejná klasika, ale pro mne je v téhle době už modlitba ve společenství, se svíčkou uprostřed a kytarou najednou tak moc vzácná, že mě napadají podobná slova, jako křičí aktéři marushčinýho příspěvku: Važte si toho, co máte;-)

Sobota, vstávám 5:45, ověřujeme funkčnost signálského stánku, pádíme na snídani a potom do filharmonie. Zde se setkávám s dalšími signálskými propagátory a budujeme druhý stánek. Stále nevycházím z radostných překvapení, jak mají seily s Monilicou vše promyšlené a připravené a tak jde všechno hladce. Program ve filharmonii je zajímavý, režijní skupinka odvádí skvělou práci, VeKa statečně bojuje s ozvučením a stejně jako u Vavřinečku, mě písně moc oslovují, moc hezká je například ukazovací Pán dá lidu svému pomoc potřebnou, ale i jiné "hity". Jmenování vikariátních zástupců směřuje mé myšlenky do Brna, kde budou na diecézku jmenováni noví animátoři. Takový okamžik je pro mne vždy velkou slavností a rád jej prožívám. V poledne přesun zpět na Bigy, signálský stánek pěkně funguje a během skupinek je i čas na vydechnutí. A zase další a další lidi, se kterými se setkávám a trávím s nimi čas. Těžko to nějak komentovat, každé takové setkání, každé prohozené slovo, mě naplňuje radostí a vděčností, snad podobně jako píše nildo. Závěrečná pontifikální mše svatá uzavírá krásné setkání, končí tak pro mne stejnými písněmi, jako v pátek začalo. Při nesení vinných hroznů, jako bych nesl celou svou milovanou jižní Moravěnku, ovšem podle otce biskupa jsou to hrozny "přímo z Palestiny", tak nevím:-)


Rozbíhá se nový kolotoč: loučení, domluvy s ubytováním, povídání s členy přípraváku, se kterými pojídáme párky (když se později dovím, že v Brně letos nebyly párky, nemůžu tomu vůbec věřit). Klábosení ve farní místnosti mě potvrzuje můj dojem, že královéhradecká diecéze je krásná, plná krásných ochotných nadšených radostných mladých. Člověk úplně cítí, jak to všechno žije, je svědkem krásných přátelství a vztahů napříč diecézí, které utvářejí z diecéze jednu vděčnou Boží rodinu. Skutečně mě to tu oslovilo a moc rád se sem znovu vypravím, protože být účasten tohoto živého společenství církve je veliké povzbuzení. Diecézko v Brně je pochopitelně povzbuzením nemenším, v mnohých aspektech je jiné a také velmi krásné, ale Hradec mě svou pospolitostí a jednotou skutečně potěšil. Farní místnost se vyprázdnila a zůstávají ochotní nadšenci a týmáci, aby pomohli s úklidem. Mezitím večer stíhám s Jirkou, který tu zůstává na noc jako já, udělat velký nákup českých potravin (a nápojů) a vylézt na Bílou věž, ze které je krásný výhled na noční Hradec. Spát jdeme krátce po desáté večer, oba znavení, spí se tu krásně, přesto se probouzím už okolo půl páté. Takže než vstanu, mám dost času si v hlavě srovnávat všechno to, co jsem v Hradci prožil.

Ráno spapáme darované chleby, díky za ně, a jdeme na půl sedmou na mši do katedrály. Pašije jsou čtené, kněz má pěkné krásné kázání a já si při mši uvědomuji některé nové skutečnosti. Pán mě nepřestává obdarovávat a řetěz krás dále pokračuje. Po chvíli se vydáváme na nádraží, máme ještě chvilku, takže se stavíme v kostele u nádraží, kde přes dveře nasloucháme části zpívaných pašijí. Loučím se s českou liturgií a za chvíli i s Jirkou a každý nasedáme do svého vlaku, které odjíždějí shodně v 9:05. Útěchou při opouštění republiky je mi to, že na mě bude na nádraží ve Wrocławi čekat Pavel. Tentokrát se mi alespoň trošičku daří ve vlaku dospat.

Ve tři odpoledne už tedy čekáme s Pavlem na začátek Arcidiecézního setkání mládeže ve Wrocławi. Celé setkání trvá jen něco přes hodinu. Působí do značné míry profesionalizovaněji, což je škoda, protože zapojení samotných mladých není veliké. Ale také se tu objevuje scénka, kterou jsme se inspirovali loni na diecézku v Brně. Nicméně jsou tu i krásné věci, třeba polní kytice s kočičkami a palmové ratolesti do průvodu s křížem mladých a "Ježíšem" na oslátku je parádní. Zdejší setkání je však s mnohaletou tradicí velkých českých diecézek jen těžko porovnatelné a znovu si tak uvědomuju tu ohromnou vděčnost za neskutečně bohaté možnosti, která naší věřící mládeži nabízí církev v našem "jednom z nejateističtějších států světa". Setkání končí mší sv. v katedrále, která už není ale jen pro mladé. Potřetí naslouchám pašijím, dlouhému kazání otce biskupa se mi už ovšem naslouchat nedaří. S Pavlem potom ještě prolezeme skrz na skrz celé centrum a večer zajedeme ještě k Hale Stulecia, památce Unesco, kde nás pouští i dovnitř. Později tu má být nějaká zajímavá výstava, tak se sem chystám vydat ještě jednou, za denního světla.

Po deváté večer se dostávám k signálům, abych se mohl zaradovat z 15000 zaregistrovaných uživatelů, prohlédnout četné fotografie z diecézek, zjistit úspěchy ostatních propagačních týmů a přečíst blogové reportáže o diecézkách, třeba herbyho. Je to opravdu prima, když člověk takto může nakouknout do všech diecézek v republice. Chtěl bych vás povzbudit, abyste neváhali a napsali také své dojmy z diecézek, nebo vložili své fotografie, protože

  • pomůže to Tobě: zrekapitulovat si, co jste prožili a čím jste byli obdarováni
  • udělá to radost ostatním, kteří tam byli, i těm, kteří tam být nemohli, bude to pro ně duchovním povzbuzením
  • bude to svědkem věřím že krásných a radostných chvil, svědkem živé církve, ke kterému se budeš moci Ty i další čtenáři vrátit, až euforie ze setkání vyprchá a upadneš znovu do šedi každodennosti