Je polovina května. Pro vás na tom asi není nic zajímavého, ale pro mě docela jo, protože čím dál víc odpočítávám poslední dny a týdny v Polsku, a to přestože ještě nevím, kdy se budu vracet. A s úděsem zjišťuju, kolik zcela zásadních věcí ve Wroclawi jsem ještě neviděl a neabsolvoval, neřkuli kolik míst v celém Polsku ještě chci stihnout / nestihnu navštívit...

V současné době mě ale v tomhle stíhání zásadním způsobem omezují dvě věci: plnění požadavků pro ukončení předmětů ve škole a moje nemoc. Nevím, jak se to stalo, ale jsem zkrátka nemálo nachlazený (pokud to není prasečí chřipka:-P), takže takové procesy jako vaření, jezení a umývání nádobí neřkuli dokonce nakupování mě fyzicky tak unavují, že by pak člověk šel nejradši zase spát. Určitě tyhle stavy bolavého těla, únavy a hromady posmrkaných kapesníků znáte...Takže na nějakou dobu tu nebudou žádné příliš dlouhé reportáže ani nekončící zásoby fotek... (aspoň máte čas dohnat to, co jste číst a prohlídnout nestíhali:-P).

Ale jsou také jiné věci, které si člověk rekapituluje, když se blíží tenhle pobyt ke konci: odjížděl jsem sem s nemálo plány a záměry a předsevzetími... nebudu vám to tady (minimálně zatím) vyhodnocovat nebo se vám z toho zpovídat, ale některé věci jsou skutečně velmi zajímavé... očekával jsem, že se spoustu věcí změní v mně samotném, že se po mnohých stránkách změním já (a nemyslím jen na takovéto "polepšení se", ale i celkový přístup k sobě a k životu), ale víc než to, mi tenhle pobyt tady mění jiné věci, jejichž změny jsem při odjezdu nijak zvlášť neočekával. Rozhodně je pro mě překvapením, jak rozličně se za tu dobu změnily a mění moje vztahy: ať už vztahy k něčemu (aktivitám, společenstvím, angažování se v něčem) nebo konkrétní vztahy s druhými lidmi... Je to zajímavé...

Teď mi třeba udělalo radost, že mi napsala kamarádka (tímto Tě znovu zdravím), se kterou jsem se viděl jednou v životě a napsali jsme si jen pár vzkazů v listopadu. Nepřipadá vám někdy taky neuvěřitelně zvláštní, až smutné, jak na sebe zapomínáme? Jak necháváme lidi procházet naším životem sem a tam? Nevšímáme si jeden druhého, jen žijeme paralelně vedle sebe každý sobecky ten svůj život? Necháváme lidi z našeho života odcházet a sami z životů druhých couváme a odcházíme? Kde je láska? Porád se sebe sama ptám na takovéhle a podobné otázky a ani přitom nemyslím na žádné konkrétní lidi, protože při kladení těchto otázek musím myslet na úplně všechny lidi, co do mého života někdy vstoupili. Týkají se celého mého "já" (nevím jestli je to srozumitelné...).

No a tak já du zase smrkat a umývat nádobí.

(Mimochodem, kdybyste měli nějaký nápad, jak efektivně využít následující suroviny, tak sem s ním, nejlíp co nejvíc z nich zároveň: zavařené okurky, strouhanka, moučkový cukr (aneb jak říkají Poláci cukier puder), pomazánky (aneb jak říká Martínkec paštiky), jablka, česnek, olej, různá koření, hladká mouka - to jsou totiž věci, kterých tu mám asi poněkud nadbytek.)

(Název a forma příspěvku vycházejí z mé inspirace zde :-))

((Miluju texty v závorkách.))