A už je tu zase pátek a s ním další víkend (24. - 28. dubna). Tentokrát se vydávám na duchovní cvičení aneb rekolekce našeho hnutí Comunione e Liberazione v celopolském měřítku, které se konají nedaleko na Dolním Slezku v městě Świdnica. Kostru duchovních cvičení tvoří satelitní přenos z toho, co povídá šéf našeho hnutí na duchovních cvičeních v Rimini. Podobným způsobem jsou s Rimini spojeni i mí čeští přátelé v maďarské Ostřihomi a další lidé celkem v 17 zemích světa. V samotném Rimini se duchovních cvičení účastní tisíce. Ve Świdnici je nás několik desítek, asi necelá stovka a Wrocław tu má silné zastoupení. Vnímání polského simultánního překladu je docela obtížné, nicméně základní myšlenky vstřebávám a ještě o nich diskutujeme na pokoji či v náhodně či nenáhodně sešlých skupinkách.

Zajímavou odpověď slyšíme například na otázku: "Jak nezapomínat na Krista a žít s Kristem v průběhu dne, při práci, zaměstnání, starostech a problémech?" Odpověď je totiž formulována protiotázkou: "Jak můžeš v těch chvílích žít bez Krista?" Převrácený pohled na věc, který otvírá nové obzory...

Přínosné jsou ovšem i společná jídla, kde si Vojtíšek pravidelně nakládá velké porce, protože tahle domáčtější polská kuchyně je vážně dobrá:) U jídla je také čas na další různá seznamování a povídání, nemluvě o sobotní siestě na trávníku, kde panuje výborná nálada, ale kde jsem stihl i na chvíli usnout. Rekolekce se odehrávají v krásné vilové čtvrti (19. století - 1. pol. 20. stol.) se zahradami a vzrostlými stromy, celou dobu svítí sluníčko a je prostě krásně. Takže není divu, že se rozhoduji zůstat o den déle.

Nocleh si zajišťuju v Mládežnické ubytovně, která je velmi příjemná. V neděli odpoledne prochodím skrz na skrz celé centrum Świdnice včetně přilehlých parků, kterých tu jsou obrovské plochy, vzhledem k ploše města. Nejzajímavější je kostel evangelické církve, památka Unesco. Jeho základem je složitá dřevěná konstrukce a uvnitř je celý barokově vymalovaný. Ale nepředstavujte si žádné české baroko, protože tu jsou všechny malby na dřevě, včetně stropních fresek, což je velice působivé. Jedná se o tzv. Kostel míru, který bylo na základě dohody katolickým panovníkem dovoleno evangelíkům postavit po Vestfálském míru (aneb vzpomínejte na dějepis). Podmínkou však bylo, že nemůže být kamenný, a tak vznikl tenhle skvost a ještě další dva menší dřevěné kostely. Později byly uvnitř dostavěny ochozy, takže kostel dokázal pojmout tisíce sedících a tisíce stojících lidí. Druhou zajímavostí ve Świdnici je katolická katedrála, která je katedrálou teprve pět let, protože Świdnické biskupství, jak nám na rekolekcích vysvětlil místní biskup, je velmi mladé (přesto už má vlastní seminář, pomocného biskupa atd.). Katedrální bazilika je ovšem mnohem starší, což dokazuje přes sto metrů vysoká věž, tzn. po Częstochowé druhá nejvyšší věž v Polsku, obří obrazy s bohatě zdobenými rámy, či majestátní baldachýn nad svatostánkem. Oba chrámy i celé město můžete zkouknout ve fotogalerii.

Plán na pondělí vymýšlím v průběhu neděle. Vstávám v 6 ráno a vydávám se do městečka Sobótka, na půli cesty mezi Świdnicí a Wrocławí. Samotné městečko je docela ospalé, děti jdou ráno do školy, Rynek tu představuje spíš dlouhá pěkná náves. Hlavní turistická atrakce a i můj cíl se však nachází nedaleko za městem: hora Ślęża. Má něco přes 700 m n. m., okolní terén tedy převyšuje o 500 m a tvoří tak výraznou dominantu, asi jako náš Říp. A stejně jako Říp se váže ke starobylé minulosti Slezanů i Keltů, kteří zde měli své hradiště a pohanské kultovní místo. Dnes je však především krásným místem přírody, po které se mi již stýská, protože naposled jsem byl v lese v únoru v Trzebnici. Obtěžkán batohem se spacákem a novou karimatkou (které jsem celý víkend nakonec vůbec nepotřeboval) stoupám nahoru po červené. Nic extrovního, ale je to pěkné a příjemné, sluníčko svítí.. Na vrcholu je příležitost k odpočinku, pěkná restaurace s nevlídnou obsluhou, zajímavý, ale zchátralý kostelík a podobně zchátralá rozhledna. Mám ještě čas, a tak to bych nebyl já, abych si nevymyslel nějakou zacházku, tentokrát skutečně extrovní: sestupuji kus po opačné straně hory (po žluté), abych se znovu vrátil na vrchol po modré. Zdánlivě nesmyslné plýtvání silami se ukázalo jako velmi obohacující, protože výstup po modré je mnohem krásnější, i když také náročnější. Nabízí krásné pohledy na vrchol hory i zdolávání skalisek po cestě. Druhý sestup volím po žluté na opačnou stranu, směrem zpět do Sobótky, což je také šťastná volba, protože tu je pěkný bukový les, kytičky a hezká panoramata Sobótky. Takže tenhle výlet za ty peníze, odřené lýtko, zničený zip na kapse na bundě a od větví poškrábanou novou ještě nepoužitou karimatku rozhodně stál.

Asi o půl třetí odpoledne už nasedám do autobusu do Wrocławi, na koleje a honem na polštinu. Tohle pondělí však přinese ještě velmi bohatě naplněný večer. Máme domluvené setkání s Wojtkem ze zdejšího Turistického a informačního centra, který když studoval kartografii, tak byl na výměnném pobytu na našem Geografickém ústavu v Brně. Banda Čechů a Moraváků spolu s Wojtkem tedy okupuje Bar Instytut s českým pivem, kde se od Wojtka dozvídáme, že kousek od nás sedí známý spisovatel detektivek a později tam sedí  zase vedoucí odboru kultury města. Jsme tu tedy samá smetánka:-) S Wojtkem povídáme a povídáme, o Wrocławi, o Polácích, o nás... Do konce už vydržíme jen v trojici, což ovšem stojí za to, protože cestou na šalinu a na něco k snědku si děláme dlouhou zacházku, při které nám Wojtek ukazuje spoustu věcí: židovskou čtvrť, další hospodu s českým pivem, královský zámek s nově otevřeným muzeem, místo stavby obří koncertní haly (tři sály pro tisíce lidí) a další a další věci. Znaven se vracím na koleje, abych se začal řádně těšit na duchovní obnovu týmů signály.cz, o které snad také brzy napíšu. O takovém pondělku se mi ještě v neděli zkrátka ani nesnilo:-)