Tentokrát bych rád napsal úplně jiný příspěvek než všechny ostatní. A sice mě zaujala kniha, kterou jsem získal díky štědrosti jedné nejmenované naší diecéze:-) Autorem knihy je metropolita Antonyj Surožskij (arcibiskup patriarchátu ruské pravoslavné církve ve Velké Británii a Irsku), který dal knize provokující název V jámě lvové. Teprve podtitul Modlitba jako dobrodružství dává tušit, že se nejedná o zoologickou příručku, ale o duchovní literaturu. Vzhledem k tomu, že knížku čtu skoro jen při cestách šalinou, tak jsem zatím teprve v polovině a nemůžu tedy napsat nějakou supr príma recenzi. Některé pasáže mě ale oslovily už teď a rád bych se o jednu z nich podělil, je ze třetí kapitoly:

 


 

... Nebudeme-li slova, která pronášíme v modlitbě, naplňovat životem, budou beze smyslu a nedovedou nás nikam, protože budou jako luk, který nemůžeme napnout, neboť mu chybí tětiva. Nemá vůbec smysl žádat Boha o to, co ještě nejsme připraveni udělat. Když řekneme: "Bože, zbav mě toho nebo onoho pokušení," ale zároveň vyhledáváme každou příležitost, abychom do toho pokušení mohli upadnout, a doufáme, že to Bůh má pod kontrolou, že nás z toho dostane, pak nemáme moc šancí odolat. Bůh nám dá sílu, ale my ji musíme použít. Když při modlitbě žádáme Boha, aby nám dal sílu udělat něco v jeho jménu, pak ho přece nežádáme, aby to udělal místo nás, protože jsme příliš slabí, než abychom byli s to použít vlastní vůli.

V tomto ohledu jsou poučné životopisy svatých. Například v životopise svatého Filipa Neriho je popsána takováto příhoda: svatý Filip byl popudlivý člověk, který se snadno rozzlobil a často vybuchl hněvem, a musel tedy rovněž snášet hněv svých spolubratří. Jednoho dne pocítil, že to už takhle dál nejde. Jestli to byl projev ctnosti, nebo prostě už nemohl déle snášet své bratry, to nám jeho Vita neříká. Skutečností je, že běžel do kaple, klekl si před sochou Krista a prosil Pána, aby ho zbavil hněvu. Pak vyšel ven plný naděje a první člověk, kterého potkal, byl jeden bratr, který v něm nikdy předtím nevzbudil ani ten nejmírnější hněv, nyní však, poprvé v životě, se k němu choval urážlivě a nepříjemně. Filip se rozzlobil a šel dál plný zloby, až potkal dalšího bratra, který mu byl vždycky zdrojem útěchy a štěstí. Avšak tentokrát mu i tento muž místo odpovědi mrzutě odsekl. Filip běžel zpátky do kaple, klekl si před sochu Krista a řekl: "Pane, copak jsem tě neprosil, abys mě zbavil hněvu?" A Pán mu odpověděl: "Ano, Filipe, a proto znásobuji příležitosti, při kterých se tomu můžeš učit."

... Když o něco v modlitbě prosíme, dělejme to s úmyslem dát pak do toho všechnu sílu, inteligenci a nadšení, jehož jsme s to, a zároveň všechnu odvahu a energii, již máme. Návdavkem pak dostaneme sílu od Boha. ... Modlitba a činy musí být tedy dvěma výrazy téže situace - setkání s Bohem tváří v tvář. ... Jaký to má smysl svěřit Bohu své problémy, a když nám dá sílu se s nimi utkat, zůstat sedět a čekat, až to sám vyřeší? ...

A tak. Pokud vás alespoň jeden z těchto tří odstavců oslovil, pak vám přeju sílu chopit se činu a knížku si přečíst. Nemá ani sto stránek, takže se není čeho bát. Karmelitánské nakladatelství ji vydalo v pěkném malém vydání v edici Duchovní život, i když dárci, kterémužto tímto za knihu děkuji, se barva obálky ani trochu nelíbí. A vy, kteří jste v naší diecézi byli stejně štědře obdarováni a knížku si tak nemusíte ani kupovat, tak tuplem neváhejte. A vy ostatní ji seženete u každého dobrého knihkupce, třeba když budete na Cestě ze Svoboďáku po Rašínové směrem na Moravák. o:-)