Parná letní noc. Nedá se spát. A já přemýšlím o lásce. Vy o lásce snad nikdy nepřemýšlíte?? Možná někdy někde ve skrytosti v koutku duše také. Láska by svým významem měla být synonymem slovu vztah. Ať už jde o vztah mezi mužem a ženou, mezi lidmi, člověkem a Bohem nebo třeba národy. Každý vztah, ve kterém není láska, ubližuje a zraňuje.

Lásku chápu jako zázrak. Protože lásku totiž vnímám jako souhru dvou vysoce nepravděpodobných jevů, jejichž současný výskyt z hlediska pravděpodobnosti hraničí se zázrakem. A přece jí Bůh dává růst mezi tolika lidmi. Budeme-li brát lásku (omezeně) jako vztah mezi mužem a ženou, jedná se o souhru a soulad vlastně dvou vztahů. Láskyplný vztah muže k ženě, který ji nezištně miluje nade všechno a usiluje celým svým bytím o její dobro a aby byla nanejvýš šťastná, aniž by si činil jakýkoli nárok na opětování své lásky; a zároveň láskyplný vztah ženy k muži, která jej nezištně miluje nade všechno a usiluje celým svým bytím o jeho dobro a aby byl nanejvýš šťastný, aniž by si činila nárok na opětování své lásky. Tak chápu lásku já. Vzájemný nezištný vztah dvou lidí, kteří žijí a konají svůj vztah jako darování sebe sama druhému člověku. Darování se z lásky, "jen tak", bez očekávání odměny, bez nároku na stejný projev. Láska není nikdy obchodem něco za něco. Láska je vždycky dar, a chci-li tedy někomu svou lásku dát, musím mu darovat sebe sama.

Stane-li se ten zázrak, že se najdou muž a žena, kteří touží se vzájemně jeden druhému darovat, tzn. žít pro něj/ni, dýchat pro jeho/její štěstí, opečovávat jej/ji, starat se o něj/ni, sdílet s ním/ní jeho/její starosti a radosti, zkrátka cele být jen pro toho druhého, celý jejich život se zrazu změní na drobné velké skutky lásky. Jedno dobro pro druhého střídá druhé. Miluji-li někoho, není pro mě nic důležitějšího nežli jeho/její dobro a aby byl šťastný/á. Jenže nic není tak růžové, jak se zdá:-) Snad už po pár minutách prvního vyznání lásky se do vztahu začne vkrádat její nepřítel, zvaný nárok. "Copak si nezasloužím, aby i on/ona mně vyznal/a lásku?" "Nebylo by fér, kdyby dělal/a to, co já?"

Dejme tomu, že nějaký Eduard své milé Filemonce z čisté nezištné lásky obvykle jednou za týden pošle pohlednici. Filemonka je za to nesmírně vděčná a má z ní ohromnou radost. Zcela výjimečně se stane, že Eduard zapomene nebo nemůže pohlednici poslat, to však Filemonku nijak nerozhodí, protože i tak ví, že ji Eduard miluje a pohlednice je jen takový nezasloužený bonus. A Filemonka pak Eduardovi zavolá, jak moc jí pohlednice udělala radost a jakou má vděčnost. A Eduard má radost, že má Filemonka radost a že mu zavolala, což je takový nezasloužený bonus, se kterým při psaní pohlednice ani nepočítal. Postupem času, se však z pohlednice se zamilovanými Eduardovými slůvkami stane zvyk, Filemona ji začne brát jako samozřejmost a Eduard jako nutnou povinnost. Podobně obráceně s Filemončiným telefonátem. A když náhodou Eduard zapomene nebo nemůže pohlednici poslat, hned se cítí provinile a Filemonku to mrzí, a dá proto Eduardovi najevo, jak ji to mrzí, pokud se rovnou neurazí, protože chce, aby si Eduard uvědomil, že ji to mrzí a trochu se zastyděl, což on už ovšem je sám dávno přesycen svými výčitkami kvůli jedné neodeslané pohlednici. A i když si o tom třeba po nějaké době odmlky spolu promluví, udobří se a dají si pusinku, problém zůstává, Eduard má strach, aby to zase nezvoral, a Filemonka má strach, aby ji zase nezklamal. Eduard nechce jejich vztah hloupým neodesláním pitomé pohlednice zkazit a Filemonka nechce být zklamaná, že si Eduard nenašel ani těch hloupých pár minut pro odeslání pitomé pohlednice. Dávno tedy nejde o samotnou pohlednici, která napočátku byla nezaslouženým bonusem. Ale jde o nárok. Zvyk. Filemonka má přece na pohlednici (projev lásky) právo!  A Eduard má přece nárok na zamilovaný Filemončin telefonát! Dřív, když ji tak miloval, říká si v duchu Filemonka, tak jí posílal s radostí takové krásné pohlednice, ale teď už je to jiné, on už je snad ani posílat vůbec nechce. A Eduard skutečně nechce, protože už to není jeho dar z lásky, jeho projev své lásky, ale očekávaná samozřejmost. Vynucený nárok. A Filemončin telefonát stejně tak.

Ale co se s tím dá tedy dělat? Eduard, pokud Filemonku opravdu miluje, jí bude dál projevovat svou lásku svými dárky a jinými projevy, které už pro příště nemusí mít podobu jen pohlednice, za které nebude nic očekávat. Tak jako dřív. Nebude počítat s tím, že Filemonka zavolá, ale prostě jen bude psát pohlednice ze své lásky a dá si na nich opravdu záležet, aby jeho láska z pohlednic čišela. A pak už zase nebude vadit, pokud někdy zapomene nebo vynechá. A Filemonka nebude pohlednice očekávat, ale naopak ke každé bude přistupovat s upřímnou vděčností a vědomím, že je to nezasloužený dar z čisté nezištné Eduardovy lásky a ráda mu znovu bude telefonovat, i když on už telefonáty zase nevyžaduje a neočekává. Nesmí to však být strojená přetvářka, ale upřímné projevy nezištné lásky a vděčnosti.

Láska je dřina. Nesmírná. (Ale stojí za to;-)) Když se nějaký projev lásky stane zvykem nebo nárokovaným očekáváním, nemusí to nutně být katastrofa pro vztah. Stačí totiž, aby si každý uvědomoval svoji zodpovědnost ve vztahu. Navázal-li jsem s někým vztah, přijal jsem na sebe dobrovolně také velký kus zodpovědnosti za to, že budu dbát o to, aby ten druhý člověk byl šťastný. Když někoho miluji, chci, aby byl šťastný ne jen, když mám zrovna náladu na projevy něžnosti, ale aby byl šťastný pořád. Proto mám kus odpovědnosti, za to, zda je šťastný i tehdy, když nemám na projevy lásky náladu. A tak Eduard sedne a napíše tu pohlednici, i když mu zrovna už celé dva dny nepřichází inspirace pro poetická slova, protože touží po tom, aby byla Filemonka šťastná, a protože si uvědomuje svoji zodpovědnost, kterou na sebe přijal, za to, že ji šťastnou hodlá činit.


Související úryvky z knihy Malý princ od Antoine de Saint-Exupéry:

Co to znamená ochočit?“
„Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška. „Znamená to vytvořit pouta…“
„Vytvořit pouta?“
„Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“


„Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu,“ řekla liška. „Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce… Je třeba zachovávat řád.“


„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“
„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval…“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.
„Lidé zapoměli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“
„Jsem zodpovědný za svou růži…,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.