O Velikonocích jsem byl s rodinou u rodiny své manželky, zkrátka u tchýně. Krom mnoha nevšedních zážitků jsem si odnesl z tohoto pobytu i zajímavou zkušenost ze zdejší farnosti. Zdejší farnost v pohraničí vznikla sloučením 9 farností, a přesto má dohromady méně farníků než leckterá moravská obec.

Při velkopátečních obřadech na mě trochu dolehl tíživý vjem obrovské novorománské baziliky s nádhernou vnitřní výbavou, která je však značně zchátralá (a místní si to chválí, jak se stále něco opravuje) a v ní pár desítek důchodců doplněných sem tam někým mladším, kteří se sem sjeli z celé širé farnosti na společné slavení Velikonoc. V košíku se sešlo pár desetikorun, které nemohou stačit ani na údržbu. Po skončení obřadů probíhá trochu živelně úprava gestemanské zahrady na Boží hrob ("Hej, chytni ho za nohy" volají na sebe ministranti při manipulaci s Kristovým tělem do místa jeho tříděnního odpočinku; "Upadlo mu kopí" následuje komentář při usazování vojáka na stráž). Člověku se honí hlavou načančané naleštěné Boží hroby se zástupem klečících moravských adorantů, kouká na zdejší omšelost, zašlost, improvizaci, chudobu a prázdnotu a celé jeho já jakoby křičelo: "Bože, prosím Tě za zdejší farnost!"

V neděli jsme zavítali do místního kostela, který spadá pod tutéž farnost, abychom v pozitivnější náladě slavili Kristovo zmrtvýchvstání. Pan farář měl také dobrou náladu ("Našimi největšími nepřáteli jsou hřích, komunismus a letní čas!!!") a ze zdejší hrstky farníků čišela radost nejen ze vzkříšení, ale i z žitého farního společenství. Kněz průběžně při celé mši oslovuje různé farníky jménem, aby postřehli, že právě řečená věta se týká také právě jich. Při pozdravení pokoje si potřásli rukou prakticky všichni se všemi, a kdo to nestihl, tak to dohnal při frontě na přijímání. Po žehnání pokrmů se ještě přidal bonus žehnání křížků a růženců (nejprve se pro ně na stolku s již požehnanými pokrmy muselo udělat více prostoru: "Tady ten salám dáme stranou"). Po mši se jednomu z farníků k narozeninám zapělo s doprovodem varham Aby nás Pán Bůh miloval, načež opěvovaný farník rozdal bonboniéru a další farnice, když je to vzkříšení, napekla taštičky. Farníci mi shovívavě říkají, že mají pana faráře rádi, i když "takovou mši na Moravě určitě nemáte". Člověku se honí hlavou výsostné Alleluia od obřího sboru brněnské farnosti, po jehož posledním tónu se moravští farní rozejdou mlčky vesměs bez pozdravu, kouká na zdejší živý hovor a účastenství na společenství místní církve s postludiem Aby nás Pán Bůh miloval a celé jeho já jakoby křičelo: "Bože, děkuji Ti za zdejší farnost!" 

Tímto zároveň splácím svůj dluh za před lety slíbený a nedopsaný článek, který jsem chtěl napsat již po mé první návštěvě Plzeňské diecéze před lety. Tehdy se v klášteře v Teplé sjela podstatná část mládeže celé diecéze na večerní program pro mladé před diecézní poutí. (Moraváci si představí asi něco jako malé děkanátní setkání mládeže.) Zatímco na Moravě by u takové příležitosti byl nespíše dlouho dopředu vyšperkovaný program pro mládež diecéze a proběhl by nejméně dvoukolový konkurz na scholu, která bude večer pro diecézní mládež doprovázet, tak tady tehdy prostě někdo čapl kytaru, rozdaly se Koinonie a zpívalo se tak srdečně, jak už jsem na Moravě dlouho neslyšel. Trochu podobnou zkušenost jsem následně v té době učinil i v Příchovicích v Litoměřické diecézi a od té doby si říkám "Pán Bůh zaplať za to naše pohraničí."