Mám chuť napsat strašně moc příspěvků do svého blogu, napsat slova Mám tě rád všem svým přátelům nebo napsat úvahu o pláči, poklábosit o tom, jak mi je, nebo si na něco jen tak zavzpomínat. Když si tak procházím archiv svého blogu, tak zjišťuju, že píšu většinou reportáže, anebo takové skryté výzvy či prosby, když jsem po vás něco chtěl. Ale abych napsal něco jen tak, to ne. A při tom já píšu jen tak tak rád. :-)

Dnes mám povídací a nostalgickou náladu, poslouchám písničky, co jsem dlouho neposlouchal a vzpomínám na nejrůznější věci. Na dobu, kdy ještě nebyly signály.cz, na dobu, kdy jsem neznal ty desítky lidí, co jsem poznal díky signály.cz. Vzpomínám na dobu, kdy jsem chodil ještě na Bigy. Je to hrozně zvláštní. Dnes mi ta doba přijde jako absolutně bezstarostná a idylická. Měl jsem de facto na sebe spoustu času, i když jsem měl dost mimoškolních aktivit (ministranty, Opatov, skaut, italštinu, taneční...), pořád jsem si užíval chvil pro sebe. Nikdy nezapomenu na pomaličké brouzdání hlubokým listím ve Wilsoňáku. Nikdy nezapomenu na chvíle, kdy jsem do téhož lesa u školy si chodil sednout na lavičku se svým deníkem, kdy jsem chodil trhat pampelišky na sjezdovku. Na chvíle, kdy jsem si vybíjel vztek a zoufalství tím, že jsem tutéž sjezdovku vybíhal odzdola až nahoru, třeba i ve sněhu. Nebo na takové ty depky, které se mi dneska zdají strašně malicherné, při kterých jsem zbůhdarma utíkal tím stejným lesem po cestách nebo ještě lépe mimo cesty, sem a tam, doprava a doleva, a dolů dolů až k prvním domům, nebo tam stranou, kde nejsou pejskaři... Byla to taková krásná poetická cochcárna, kdy jsem si dělal, co jsem chtěl. Ne však ve smyslu vzdoru a života bez omezení, ale ve smyslu pravé svobody: svobody přemýšlet a uvažovat, svobody utíkat, když má člověk chuť, svobody ležet na zemi, nebo čučet do blba, svobody snít, svobody mít své starosti.

Anebo si vzpomenu na chvilku na můj drahý milý Opatov, kterému teď pomaličku můžu splácet, co mi dal. Vzpomínám na to, jak jsme se chodili koukat dolů do "té místnosti" a dlouhé minuty koukali na tu spoušť a brouzdali svými sny o tom, až tu jednou bude společenská místnost nebo kaple. Vzpomínám, jak jsem poprvé objevil výklenek za obrazem s tajuplným klíčem. Nebo jak jsem nechtěl jíst naklíčenou čočku (ať mi to paní kuchařky odpustí). Vzpomínám jak jsem jako primánek usínal v klučičím pokoji v dnešní jídelně s pohledem na krásný strop a nechal si snít o tom, jak jednou v těch zelených kamnech, až tu budem v zimě, pořádně zatopíme a bude tu to pravé teplo domova. Anebo později, jak jsem si jako vedoucí nechal od dětí víst věněčky z pampelišek, jak jsem si nechal zkrátit vlasy o 15 centimentrů u místní kadeřnice anebo třeba, jak jsme pořádali koncert romantických písní v jídelně přes celý polední klid až do odpolední svačiny. A vzpomínám na svou touhu faru zvelebovat a pracovat, na můj oblíbený dřevník, ve kterém jsem každé léto chtěl udělat pořádek. A nemůžu nevzpomenout na Událost největší, kdy jsme coby stateční hoši s knedlíkem v krku šli zkoumat půdu a hledat mrtvou paní, která vyděsila naše spolužačky. A zvuk Pelíšků, který mi zní do uší, či jiných písní, které navždy zůstanou spojeny s mými Opatovy....

A snad bych mohl i vzpomenout na krásné veliké opravdové táborové ohně na skautských táborech, na všechny důležité a symbolické obřady u ohně a že jich je. Na rozhovory o víře. Na přátelství s holkama z Oslavan. Na slunko na zápraží. Na hvězdy při hlídce. Na samotu. Na ticho. Na pot. Na tmu.

Ale všechno by to bylo jen takové plkání o ničem, kdybych nevzpomenul na toho, kdo za to všechno může. Na Pána Boha. Byl to On, kdo nám dával naději, že má smysl se věnovat první hrstce Bigystrantů. Byl to On, kdo mi byl útěchou ve chvílích samoty. Byl to On, kdo mě přivedl k odvaze zaklepat na kabinet a přihlásit se na pobyt v Itálii s Italy. Byl to On, kdo mně obejmul, když mi nestačil Wilsoňák. Byl to On, který dával smysl nesmyslné lásce. Byl to On, kdo mě naplňoval absolutním štěstím i ve chvílích beznaděje a zoufalství, jakkoli to zní neuvěřitelně a blbě. Tak jsem byl šťastný!

A teď uděláme takový malý kvíz: zkuste se zamyslet, co tomuhle příspěvku ještě chybí. Máte na to minutu. .... .... .... ještě ne ...... .... ještě chvilku ...... máte? - jestli jo, tak pokračujem:

Áno správně, snad každému z vás musela přijít na mysl otázka a co dnes? Teď jsi šťastný? Dneska už není Tvůj život tak krásný? Inu, je, tovítežeje. Život je krásný pořád a člověk, který má naději u Pána, je i šťastný pořád. Jestli má po mně zbýt jedno jediné životní moudro, tak chci, aby to byla věta Křesťan se pozná podle toho, že je šťastný. To je totiž tak. Člověk si připadá v životě, dnes, včera, zítra, tento týden, příští týden, porád takový ne úplně šťastný, že to porád není ono, a mohlo by být líp. A spousta lidí pak propadá pesimismu a depresím. Ale ono při tom stačí udělat jen takovou maličkost: nechat se někým vytočit :-) Řečeno obrazně: nechat někoho, aby Ti řekl: "Ohlédni se, podívej, co krásného máš za sebou, podívej, co jsi všechno prožil, pamatuješ, jak v létě svítilo slunko? Vzpomínáš jak Tě tehdy při tom setkání mrazilo v zádech? Koukej a čti, co Ti kdo kdy napsal. No nebyl ten včerejšek krásný nakonec? A pamatuješ ještě jak Tě tehdy ten člověk obejmul? To byla krása... Jejda a když jsi byl malé dítě, to byla paráda." Každý z nás musí přitakat. Jistě, každý z nás měl v životě těžkosti a obtíže, ale i na ně člověk po letech vzpomíná rád, s úsměvem, jako já dnes. A právě toto vzpomínání mi dává naději, že dnešek, zítřek, víkend, tenhle rok, příští rok... se zapíší do mých dějin stejně šťastným písmem, jako všechno to minulé. Dnešek bude dnem šťastným, Bohem požehnaným!

A zakončím větou z jednoho našeho signálského spotu, kterou jsem si moc oblíbil teď v Prostějově:

Je o mně známo, že jsem v mnohém nezkrotný optimista, mám spoustu snů, představ a idejí, o kterých věřím, že jednou dojdou naplnění.

Když jsem byl malý kluk, dítě školou povinné a přicházely první léta, kdy jsem se musel něco naučit, snil jsem o tom, že budu mít nějaký přístroj, který si zapamatuje, co je napsané v sešitě a bude ty informace ukládat a třídit a já tam všechno hned najdu. A dnes? Dnes žijeme v době počítačů a scannerů a přijde nám to úplně normální:-)

Pak jsem taky snil o tom, že na Bigy bude tolik ministrantů a scholy, že se do presbytáře nevejdem. A dnes? To, že se nevejde schola s Bigystranty do presbytáře je jeden z "věčných" problémů liturgie na gymnáziu. Nebo jsem snil o tom, že vedoucí, co jezdí a budou jezdit do Opatova na tábory budou mít živé společenství, ve kterém se budou duchovně rozvíjet a vzdělávat pro svou činnost a zažívat všelijaké srandy. A dnes? Stačí se podívat na signaly.cz/bobanci. A taky jsem snil, že bude v Opatově vymalovaná kuchyň, mrniště a sociálky v prvním patře, snil jsem o svých studiích, snil jsem o cestování na Podkarpatskou Rus, snil jsem o spoustě věcí a Bůh - VELKORYSÝ DÁRCE - mi dopřává. Ale slíbil jsem v nadpisu, že budu mluvit o signály.cz:

Když signály.cz v Táboře změnily svůj háv a staly se komunitním webem, byl jsem nadšený, ale brzy mě začalo trošku mrzet, že většina uživatelů přicházela s postojem "tak jsem tady, bavte mě", jak byli zvyklí z jiných webů. Blog si tu založil jen málokdo, akce přidávala téměř jen redakce a tak. A já zase snil. A napravilo se to velmi brzy a dnes je tu tolik aktivních lidí, kteří přidávají svou trošku do mlýna, přidávají nové akce, zakládají diskuze a společenství, píší blogy osobní či blogy společenství, že už to nikdo nestačí sledovat. (Možná Jacques by to dokázal). Ale já snil také o tom, že každý z těch tisíců uživatelů bude o signály.cz všude mluvit a propagovat je, zvát sem své kamarády a jezdit na akce se signály.cz. Proto jsem také v březnu založil z pohnutí Ducha tuhle diskuzi.

A dnes? Právě dnes se to naplňuje:

Chci se zmínit ještě více právě o tom, čím signály.cz žijí tento a příští týden.

Jednak to jsou propagace v jednotlivých studentských městech, snažíme se zajistit větší či menší propagaci signály.cz ve všech městech, kde jsou nějaké univerzity (nepočítaje ty malinké soukromé) na zahajovacích mších svatých. Spousta z vás se tedy se signály.cz v této době bude moci potkat, nebo už v uplynulých dnech potkala. V některých městech při té příležitosti můžete rovněž poprosit o autorizaci. A všude můžete svým obětavým kamarádům-spoluuživatelům pomoci tím, že jim pomůžete rozdávat letáčky anebo (a to je obzvlášť důležité) o signály.cz mluvit se svými přáteli, kamarády a známými. Vaše osobní svědectví je tou nejlepší propagací, jakou signály.cz mohou mít.

Za druhé je to již zmíněná akce Zvedněme vlnu, která je prvním oficiálním srazem (i když trošku narychlo svolaným) pro úplně všechny uživatele signály.cz. Na programu je mimo jiné i "ukázat se" našim pastýřům a potěšit je tak, že jejich stádo oveček vytvořilo něco nádherného, co stojí za to. Mnozí biskupové jsou už se signály.cz více či méně obeznámeni, ale rádi bychom jim ukázali, že signály.cz nejsou jen virtuální chimérou, ale živým společenstvím jejich oveček. Proto, kdo máte ruce a nohy, hrrrr do Práglu 7. 10. (a můžete i zůstat na večerní vysokoškolskou mši sv.).

A za třetí se tento víkend část propagačního týmu vydává na Sjezd (nejen) evangelické mládeže do Prostějova. Všichni jsme plni očekávání, jak to dopadne, ale v tušení, že Bůh nám drží palce, se tam také všichni moc těšíme. U našich bráchů a séger z jiných církví bude propagace možná trošku náročnější, protože o signály.cz tam ještě skoro nikdo nic netuší, ale zároveň se těšíme, až budeme tady na signály.cz společně moci alespoň snižovat ty ohrady oddělující jednotlivá stáda. Stejně jako ovce z různých stád i různých kontinentů máme pořád mnoho společného, tak jako každá ovečka má vlnu, nohy, dělá bééé a lidi ju maj rádi. Chci poprosit všechny vás, co pojedete do Prostějova i jako řadoví účastníci, abyste nám s propagací pomohli. Můžete si za námi přijít pro letáčky, budeme moc rádi, když k nám přivedete i celé sbory. 

A celé to ještě uzavře příští víkend Dancerevo v Brně, taneční večer, na který vás všechny taky moc zvu. Bude to za odměnu za to, o čem píšu v následujících řádcích. 

_{A teď to nejdůležitější, a proč to vlastně všechno píšu}

Tyhle dva nadupané týdny potřebují, aby každý z vás, ty, ty i ty tam vzadu i ty, kterému patří ta noha co vykukuje zpoza sloupu, za kterým se snažíš schovat, aby každý z vás, kdo se do některé z těchto propagačních akcí zapojí, i každý z vás, kdo se nebude moci ničeho zúčastnit, protže prostě nemůže, i každý z vás, kdo se tomu dobrovolně vyhne větším či menším obloukem, doprovázel všechny tyto činnosti svou přímluvnou modlitbou u Pána, aby nám všem seslal potřebné dary svého Svatého Ducha k této činnosti. Aby On sám byl stále uprostřed všeho toho dění, abychom nezapomínali pro Koho se to vše děje. Abychom byli dobrými zvěstovateli radostné zprávy o signály.cz i o Kristově vzkříšení a našem vykoupení. Moc tedy prosím o vaši modlitební podporu, bez které se to jinak celé sesype jak domeček z karet.

Přijď, Duchu Svatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň své lásky. Sešli svého Ducha a všechno bude stvořeno a obnovíš tvář země. Bože, ty nám sesíláš svého Ducha, aby nás osvěcoval světlem pravdy; dej, ať nám tato jeho pomoc nikdy nechybí, abychom se dobře rozhodovali a správně jednali. Amen.

_{A díky také vám všem :-)}