Moji milí,

tak už jsem zpátky. Nu, řekněme, že pro spoustu z vás, co si to tu čte, to není žádná novina a už to víte a mnozí jste mě třeba už i viděli na živo, ale tak kdyby to někdo nevěděl, tak teda říkám, že su zpátky. Jo, jako fakt v Brně:-) A je to krásný.

Loučení s Wrocławí nebylo nijak zvlášť intenzivní, protože jsem poslední dny (a často spíš noci) věnoval studiu, abych to všechno před odjezdem uzavřel. Podařilo se. A podařilo se i s hezkými výsledky, takže ve středu - den odjezdu - jsem si mohl aspoň na chviličku pobloumat s úsměvem městem a užívat si tak toho pocitu, že mám prázdniny. Ale nesměl jsem se zasnít moc, abych stihl vlak. Cestou jsem navštívil jednu spolučešku, která studovala taky ve Wrocławi, ale zapomněla si tu boty. Tak jsem jí je zavezl a společně si sdíleli svou radost z domova. Z domova, který mě čekal za pár hodin v Brně.

A je to skutečně prima, přijet domů. Těžko to nějak slovy popsat, kdo nezažil, nepochopí. Domov je prostě domov. Ale mám pro vás, přátelé, jednu soutěžní otázku. Krom tohoto příjezdu, jsem domů přijel z Polska i dvakrát v průběhu semestru. A otázka zní: "Co jsem udělal jako první věc po příchodu domů (ve všech třech případech, zavření dveří nepočítaje)?" Pište do komentářů;-)

Další den, ve čtvrtek, jsem měl docela nabitý program. Nejdřív rodinná slavnost, potom Benefiční koncert Zpíváme srdcem a na závěr večer na signály.cz life. A jedno lepší než druhé:-D

Benefiční koncert pro faru v Opatově, na který se na Bigy sešlo víc lidí, než bylo očekáváno, a na kterém se vybralo víc peněz, než bylo očekáváno, byl pro mě, ale věřím, že i pro ostatní, velmi krásný. Hned od vstupu do gymnázia jsem začal potkávat bezpočet tváří a každá ta tvář byla jako krásná vzpomínka, jako setkání po letech, při kterém se vám vybaví všechno to, co jste s dotyčným kdy prožili. Přestože teď máte jen půlvteřinku, aby jste mrkli sobě do očí nebo řekli ahoj. Naštěstí jsem ale brzy měl více času, abych si s mnohými z vás mohl povědět více slov. Díky za to. Po překonání nějakých těch organizačních či technických nedostatků, se koncert svižně rozeběhl. Příjemně mě překvapil Trojlístek i jednotlivci, bylo to parádní. Muzikálová Sněhurka byla naprosto úžasná a bylo pro mne příjemným překvapením, že se v programu nakonec objevila. Nejradši bych si koupil nějaké "soundtrackové" cédéčko;-) Miloš hezky okomentoval prezentaci a nic už nebránilo tomu, aby koncert mohl vyvrcholit vystoupením Scholy Bigy. A myslím, že spousta lidí se mnou bude souhlasit, že česká verze tohodle byla skutečnou bombou na závěr, která nám navodila tu krásnou mávací nostalgickou atmosféru, když něco krásného končí. A zároveň jsme si mohli více uvědomit, že i On byl na koncertě Jeden z nás, že i On je Jedním z nás, Opatováků.. Mno a hymna brigády Pomáháme srdcem, byla už jen sladkou předtečkou před skutečnou sladkou tečkou u východu z auly:-)

Ale to už jsem, jak za mlada, pospíchal dolů dolů mým Wilsoňákem, který se vůbec nezměnil. A než jsem se otočil, už jsem seděl na zahradě signály.cz life a přede mnou gulášek s knedlíkem. Co víc si přát?:-) Ale kromě výtečného gulášku, tam taky byly další tváře (a nejen mně známé), takže jsem se jima zase mohl kochat. A vůbec mi tam bylo dobře a nevim, co bych k tomu víc napsal, je to slovy neuchopitelné.

Každý z vás, a teď to myslím úplně široce, od Bobánků, přes všechny Opatováky a signálisty a všechny přátele, kamarády a známé až po vás, které vidím poprvé, jste strašně krásní:-) Každá lidská tvář plná svého lidského příběhu, oči plné událostí, nevim, prostě si to teď tak nějak uvědomuju, a porád jste mi všichni vzácní a vážím si, každýho slova, který s váma můžu na živo promluvit, i když je to třeba úplná blbost. A o to víc, je takové setkání tváří v tvář krásnější, když kousek, nebo trochu víc, toho příběhu, který se v nich zrcadlí, máte společného... Už jen ten fakt, že s někým jsem něco prožil a teď tu znovu stojí přede mnou, je naprosto ohromující a hodný díků a chvály Pánu, nemyslíte? Každý člověk je zázrak a každé setkání je veliká událost. Nic není všední.

A hrozně moc krásný taky je, jak se všichni usmívaj i na mě: v šalině, za přepážkou, v restauraci... to mi v Polsku trochu chybělo... moravská pohostinnost se asi odráží i v tom běžném každodenním kontaktu, jen si to člověk normálně neuvědomuje... Anebo je to tím, že mě na hlavě trčely vlasy a všichni se tomu usmívali.....:-P

A nezapomeňte na soutěžní otázku:-) Drobná polská odměna je nachystaná a krówka to není:-D