Venku už je zima

tma mi to prozradila

mně to však nezajímá

tohle je vážně síla

 

jak němé bílé paní

nemají žádná slova

není to sen ze spaní

prázdnota vládne znova

 

dřív spolu klevetily

smály a radovaly

než si se odcizily

navěky nezůstaly

 

smutně chodí po cimbuří

komnaty se zaprášily

steskem se obě chmuří

že dřív si nic nesdělily

 

navěky k sobě připoutané

minulost nikdo nevymaže

celým srdcem si jsou oddané

zášť jim však mlčet káže

 

co se to děje a s nimi zmítá

nepochopí krásná žena

neporozumění ráno vítá

hrachu brání bílá stěna

 

marnost je přece pomíjivá

co se zdá, ať tě neovládá

šance návratu nemizivá

vždyť ona tě taky má ráda.